KRONIKA CHAPTER OSTRAVA.

3.  EURO  FESTIVAL
7.-10.5. 2009,  Saint-Tropez,  Francie
 
I když tento celoevropský sraz konaný v 1.800 km vzdáleném francouzském St. Tropéz začínal ve čtvrtek 7. května, po vzájemné dohodě jsme vyrazili o pár dní dříve, abychom si toho moře a letovisek užili trošku více.
Jelikož spřízněný club H-DC Moravia na jihu Moravy v Dyjákovicích v pátek 1. května pořádal svou První míli, využili jsme tohoto svátku, potažmo volna, a vyjeli jsme já - alias Stanley a director ostravského chapteru Tony tuto akci podpořit a taky si tímto cestu do rakouského Villachu trošku zkrátit. Ve Villachu jsme měli plánovanou zastávku za účelem přenocovat a načerpat nové síly.   
Tedy v pátek kolem poledne se to v Dyjákovicích začalo sjíždět, každý účastník akce byl okamžitě po příjezdu na svém biku vyfocen, což je možno shlédnout na stránkách H-DCM. Po cestě každému vytrávilo a tak jsme se těšili na slibovaný výborný gulášek. No chyba lávky, asi po hodině čekání přišla z kuchyně informace, že výborný gulášek zkysl. No nic, nepohrdli jsme náhradním jídlem - a sice klobásou s hořčicí a chlebem. To jsme každý zapili jen jedním pivem, protože ve 14.00 hod. byl hromadný odjezd do termálních lázní, které se nacházejí asi 10 km za hranicí na rakouském území. Že jsou tyto lázně blízko ČR bylo znát, protože asi jednu čtvrtinu klientely tvořili Češi. Jelikož příjemně teplá termální voda zjevně každému prospívala, byl hromadný návrat zrušen a každý se vracel, jak se mu zachtělo. 
Po návratu zpět byla k večeru ve West Wild Hotel, jak je tato budova nazvaná, připravená degustace čili ochutnávka moravských vín. Tuto ochutnávku si připravila jedna rodinná firma, která vlastní vinice na jižní Moravě a živí se výrobou a prodejem různých druhů vín. Tož všem nám to 
chutnalo! Po celý večer vládla přátelská, veselá nálada k čemuž taky přispěly zanechané vzorky či načaté láhve nejrůznějších druhů vín.
I když jsme s majitelem vinic zapíjeli zlého ducha, aby nás po konzumaci vína nebolela hlava, ráno jsem měl hlavu jako střep. Musel jsem do sebe dostat prášek proti bolení hlavy, pak snídani a potom opět jeden prášek, abych byl v 10.00 hod. OK. Na tuto hodinu byl stanoven odjezd do Vídně na nějakou akci H-D. Této akce jsme se s Tonym už neúčastnili, protože jsme se ve Vídni od kolony oddělili a vydali se na jih Rakouska do Villachu.
Pár kilometrů za Vídní na první benzínové čerpačce bylo třeba natankovat plnou nádrž, zakoupit dálniční známku a zde v restauraci byl také domluvený sraz s ostatními členy, kteří se účastnili cesty do Francie, ale jeli rovnou z domova. Vklouzli jsme s Tonym do lokálu a Pavel s Petrou Czepiecovi už tady seděli a cpali se nějakými pochutinami. Po krátké chvíli přijel i zbytek zúčastněných - manželé Stopovi a Rafajovi. Oba pánové na svých strojích Harley–Davidson, model “ Ultra Classic Electra Glide “ a Irma Rafajová v nově zakoupeném autě značky Jeep s přívěsem uzpůsobeným pro naložení motorky, která plnila funkci doprovodného vozidla. Nutno připomenout, že se nám taky v tomto autě vezla zavazadla, které bychom na motorky už nedali.
Tedy po krátkém obědě jsme se společně vydali napříč Rakouskem. V tomto okamžiku Pavla Stopová zklamala svého chotě, když mu řekla, že s ním nepojede a raději se sveze s Irmou v autě, protože jí je hrozná kosa! To jsou dneska motorkářky, viďte.
Černé mraky nevěstili nic dobrého, po chvilce jízdy začalo dokonce kapat, ale zakrátko to ustalo a až do Villachu nám počasí přálo. Vpředu jel Tony, který držel rychlost na 130 km/h. V polovině cesty se nečekaně vedení ujal Milan Rafaj, který ručičku tachometru vytáhl na 160 km/h a tam ji držel.
Tak to jsem v duchu pořádně nadával, protože naše Harleye na to přeci jen nejsou stavěné a je to jen likvidace tohoto stroje. Při zastávce na benzínce to odůvodnil, že byla prázdná cesta. Po natankování benzínu a jednom kafi jsme se vydali na cestu a zmíněný, neposlušný člen to opět rozjel na 160 km/h. Po chvíli se mu jeho Electra při této rychlosti tak rozvlnila, že dostal jak se říká bobky a pak se zklidnil. Tedy pokračovali jsme opět nějakých 130 km/h a tady se už dálnice klikatila a všudy přítomné kopce a hory byly jasným znamením, že jsme v Alpách a tedy blízko Villachu.
Po příjezdu do Villachu se naše cesty rozdělili, protože dva zmíněné manželské páry měli potřebu spát v předem objednaném luxusním hotelu s bazénem a saunou, kdežto my ostatní jsme se spokojili s privátním ubytováním, jak se říká německy “ Zimmer frei “, taky předem zamluveným. Ale přesto jsme jeli napřed s nimi k hotelu, abychom věděli, kde se ráno sejdeme. Poté jsme se vydali hledat naše ubytování. Po několikátém projetím napříč městem sem a tam jsme to konečně našli. Bylo kolem  osmé hodiny večerní a paní domu už na nás netrpělivě čekala. Po ubytování a převlečení v příjemném, čistém prostředí jsme se vydali do nedaleké restaurace na večeři. Sobota večer a poměrně velká restaurace a pizzerie v jednom zeje prázdnotou. To nám samozřejmě nebránilo v tom, abychom si objednali velké pivo a velký řízek.
Nasycení a taky unavení jsme se vrátili zpět na privát, kde jsme venku na terase pomaličku konzumovali bourbon Four Rosses.
Kolem půl jedenácté večer nás poctili svou návštěvou v hotelovém bazénu vykoupaní Milan s Irmou a Martin s Pavlou. Až do nějaké půl jedné v noci  jsme klábosili a taky si domluvili harmonogram příštího dne a další cesty.      Ten byl vcelku jasný. Pojedeme po dálnici nejkratší a tedy nejrychlejší cestou napříč celou Itálií až k moři a tady se někde, kde se nám bude líbit ubytujeme a přenocujeme.
Po ranní očistě a dobré snídani jsme si sbalili svých pět švestek, oblékli si teplé oblečení, protože bylo chladné ráno a tady v Alpách a těch dálničních tunelech to platí dvojnásob. Namířili jsme si to rovnou ke zmíněnému hotelu. Asi po půlhodině čekání jsme byli kompletní a připravení vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Kolem půl jedenácté hodiny dopoledne jsme startovali motory a vydali jsme se nejkratší cestou na dálnici směrem na Itálii.
Průjezd Itálií byl vcelku hladký, protože byla neděle a dálnice byly poloprázdné. I tento den nám bylo přáno a bylo pěkné v podstatě letní počasí, kdy po každém natankování benzínu bylo potřeba odložit nějaké to teplejší oblečení.
K večeru jsem na okamžik během jízdy ucítil vodu ve vzduchu, ale přitom byla pěkná modrá obloha a nikde ani mráček. Silnice lemovala skaliska jako římsa a když jsme vyjeli ze zatáčky, tak se před námi otevřel nekonečný prostor, širé moře a v hloubce pod námi lemovali pobřeží městečka a vesnice. Po chvíli jsme sjeli z dálnice do města jménem Arenzano za účelem najít si nějaký penzion či hotel. Hlavní kritérium bylo, aby hotel měl vlastní garáže, kde bychom mohli zaparkovat naše stroje. Po zmatené jízdě neznámým městem sem a tam jsme takovýto hotel našli s názvem Poggio. Naše harleye jsme zaparkovali v hotelové podzemní garáži, vytáhli si bágly a šli se ubytovat. Pěkný, čistý hotel za 40 éček na osobu za noc i se snídaní. Tož to jde. Jelikož bylo po sedmé hodině večerní, tak po nějakých osmi či devíti hodinách jízdy přišla sprcha každému vhod. Poté jsme se osprchovaní a převlečení do vzdušnějšího oblečení vydali společně k moři, kde byla spousta restaurací a pizzerií. Hlad byl veliký a žízeň na pivo ještě větší !
Druhého dne, tedy v pondělí, po pro mě celkem mizerné snídani jsme kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili dál na cestu s tím, že pojedeme podél pobřeží až do St. Tropéz a uvidíme jak moře, tak v uvozovkách zdejší život a kulturu. Když jsme vjeli do první vesnice nebo města, okamžitě jsme zabředli v zácpě, kde se kolem nás proháněly mraky skútrů a auta se cpala ze všech stran s častým troubením, rychle jsme pochopili, že tudy pro nás cesta nevede a zdejší policistka nám ukázala nejkratší cestu na dálnici. Najeli jsme tedy na dálnici, vytáhli jsme rychlost na 130 km/h a uháněli směr Francie.
Modrá cedule se žlutými hvězdičkami do kruhu s nápisem “ France “ nám avizovala, kde že jsme se to dostali. Na nejbližší čerpačce jsme zastavili natankovat a něco pozřít. Celkem byla znát čistota na rozdíl od Itálie.
Odtud vede dálnice celkem vysoko nad mořem a ve skalách, takže to je samý most a tunel. Byli jsme ve Francii zatím asi dvě hodiny, nic jsme ještě neviděli, ale jen jsme platili a platili. Zlatá naše dálniční známka. Dálniční poplatky jsou hodně drahé a navíc člověk se stále potýká se špatně fungujícími automaty.                                                                                              Ale to už v dálce byly vidět černé mraky a my mohli jen doufat, že klikatící se dálnice nás povede mimo tyto mraky. Chvíli se to dařilo, ale nakonec dálnice nabrala směr přímo do těchto temnot. Začaly se objevovat první kapky deště a ty celkem rychle přešly v plynulý déšť. Takže jsme museli zmírnit tempo. Zaplatili jsme zase jeden dálniční poplatek a sjeli jsme z dálnice.  Jako by toho bylo málo,tak cesta přešla v provizorium, protože se hned vedle stavěla nová. Asi po hodině takovéto jízdy jsme byli jako prasata, protože ten déšť a žlutina na cestě ze staveniště udělali své.
Bylo pořádně zataženo a v mých slunečních brýlích to vypadalo jako večer.
Sjížděli jsme silnicí z kopce dolů do města jménem Sainte-Maxime. Velice rychle jsme se objevili na pobřeží a silnice vedla podél moře a pláží.
Déšť ustával, ale vodní mlha, kterou auta vytvářela, ho plně nahradila. Značky a různé ukazatele nám hlásily, že vjíždíme do města Port-Grimaud, kde by měl být camp a tedy místo konání srazu. Začali jsme se míjet s různými harleyáři a to bylo jasné znamení, že jsme tady správně. Před námi byl velký kruhový objezd a jeden z jeho výjezdu vedl přímo do hlavní brány campu. Nad touto branou byl velký oranžový znak Harley-Davidson typu Bar & Shield Logo. My jsme však pokračovali dál a do campu jsme vjeli vedlejší branou, kde si nás měl vyzvednout zaměstnanec české cestovní kanceláře SIM s.r.o. u které jsme měli objednanou chatku. Než pro nás přišel, tak jsme si mezitím vytáhli věci z auta, protože manželé Stopovi a Rafajovi měli nocleh v hotelu mimo camp. Zaměstnanec po chvíli opravdu přijel a ubytoval nás v malé chatce pro čtyři osoby namísto objednané šestilůžkové. Někde se stala chyba, ale tu že může vyřešit jen šéfová, která má přijet až druhý den. Tak jsme si tedy vybalili, zavolali domů, že jsme živí a zdraví. Posádku jsem tvořil já, Tony a Pavel s Petrou Czepiecovou. Asi po hodině kolem šesté večer jsme se vydali na průzkum campu. Pavel s Petrou to tady znali, protože zde byli v loni na svatební cestě. Takže naše průzkumná cesta vedla rovnou do restaurace jménem Praha na pivo. Vyšli jsme z campu a hned přes cestu, kde začínají domy občanů Port-Grimaud, se nachází restaurace Praha, kde nás už vítal majitel Mirek Skalický, Pražák, který tady žije už 20 let. Ten se mimo jiné zúčastnil v roce 2008, 2. Harley plesu v hotelu Imperial v Ostravě. Zde se scházejí čeští turisté, kteří sem přijíždějí na dovolenou. Podle toho taky vypadá jídelníček. Vepřo, knedlo, zelo, svíčková, guláš nebo pečená kachna. Samozřejmě nechybí české pivo nebo becherovka. Ale není problém si zde objednat nejrůznější dary moře v podobě langust, chobotnic, slávek nebo taky pravé francouzské šneky. 
Během večera se restaurace zaplnila dalšími českými příznivci značky Harley-Davidson, kteří také přijeli do těchto končin na sraz. Takže se vesele popíjelo a vyprávělo např. kdo kde byl a co kde viděl. Jelikož Mirek jezdí na H-D Sportster, tak se nenechal dlouho přemlouvat a slíbil, že druhého dne, po raním nákupu čerstvých chobotnic, škeblí a langust do své restaurace na zdejší tržnici, si na nás udělá čas a pojede s námi coby náš průvodce a road captain v jedné osobě. Otázka zněla, co chcete vidět ?
To nám bylo jasné. Pojedeme podél pobřeží a nemůžeme minout Cannes, Monaco a Monte Carlo. A trasa vyjížďky byla na světě. Odjezd byl stanoven na 10.00 hod. V těchto chvílích bylo hodně po půlnoci, tak jsme se rozhodli jít spát. Pavel s Petrou už dávno odešli, tak jsme se já a Tonda vydali nazpět do naší chatky sami. Tož to bylo něco !
Jelikož všechny chatky, ulice mezi nimi včetně stromů, palem a keřů  vypadají stejně a orientace za bílého dne je tady těžká, tak v noci je  téměř nemožná. Takže jsme bloudili campem sem a tam, několikrát jsme ho prošli křížem krážem a z úst jsme plivali samé sprosté slova. Přitom by stačilo jediné. Označit nebo očíslovat uličky cedulkami. Na to ještě Frantíci nepřišli. Po více jak hodině bloudění jsme uslyšeli v dáli češtinu a po hlase jsem poznal kluky, jak sami říkají z Budějc. Ti se nám vysmáli a ukázali na asi 50 m vzdálenou naší chatku. Díky hoši !
Druhého dne ráno, tedy v úterý jsme se probudili do celkem pochmurného počasí, ale to se během hodiny nebo dvou změnilo a obloha byla jako vymetená bez mráčku. V půl desáté už slunce pěkně hřálo a my jsme se začali chystat na vyjížďku. Mirek nezklamal a v deset hodin přijel k bráně, kde jsme se měli sejít.   Po nějakém čekání na hotelové nocležníky jsme konečně mohli vyrazit a tak se taky stalo. Jeli jsme stejnou cestou, kterou jsme zde přijeli. Tedy Port-Grimaud, Sainte-Maxime. To, co se běžně ujede asi za 20 minut, jsme jeli minimálně hodinu. Tak pomalý a hlavně hustý provoz tady během dopoledne je. Samí turisti a zásobování všudypřítomných restaurací a pizzerií. Asi po hodině kochání se pohledem za jízdy na moře a pláže jsme najeli na dálnici, po které jsme ujeli asi 60 km. Z dálnice jsme sjeli do města Cannes, kde jsme se v řadě za sebou proplétali mezi auty. Já jsem jel poslední a tak jsem křižovatky pokaždé projížděl na červenou. První zastávka byla u kulturního centra, kde byl venku na schodech natažený červený koberec, po kterém chodí filmové celebrity ze svých limuzín do útrob budovy, kde se pořádají známé filmové festivaly v Cannes. Jelikož jsme naše stroje zanechali zaparkované jen tak u chodníku a navíc já jako poslední jsem už blokoval přechod pro chodce, tak jsme rychle pořídili pár fotek a pokračovali jsme dál. Tady byla zmínka, že by jsme se mohli někde vyčůrat a dát si kafe. Tak jsme zastavili u nějakého bistra, kde nám obsluha na chodníku ochotně srazila stoly k sobě a usadila nás. Mirek nás upozornil, že bychom si měli dát něco k jídlu, protože se do campu vrátíme až někdy k večeru. Tak se taky stalo. Sluníčko hřálo a my jsme se při popíjení kávy opět kochali pohledem přes cestu na moře.
Po občerstvení a téměř povinné návštěvě toalety, mimochodem ta by u nás hygienou asi neprošla, jsme mohli pokračovat. U nedaleké čerpačky jsme se rozhodli natankovat benál. Tak to byl horor. Benzínka bez obsluhy a žádná hotovost, stojany pouze na platební karty. Zde musel opět Mirek zasáhnout a každého ridera jednotlivě odbavit. Natankováno bylo a my jsme mohli směle pokračovat. Asi půl hodiny jsme jeli rovnou ulicí, kde po pravé straně bylo moře a pláže a po levé jeden hotel vedle druhého. Opět jsme najeli na dálnici, po které jsme se řítili až do nedalekého Knížectví Monaco. Abychom to neměli tak jednoduché a něco viděli, tak jsme po opuštění dálnice jeli úzkými cestami a serpentinami, které lemovali skaliska odkud byl pěkný výhled na širé moře, které bylo hluboko pod námi. Tady nás náš průvodce zavedl do garáží zapuštěných do skály a s obsluhou u vjezdu plynulou francouzštinou vyjednal hodinu parkování zdarma. Tedy stroje jsme odstavili a hnali jsme se k výtahu. Výtah nás vyvezl nahoru na skálu, kde je umístěná a do skály zaklíněná budova ve které je oceánografické muzeum, kde, jak jsme se dozvěděli, byl ředitelem až do své smrti známý francouzský oceánolog a přírodovědec Jacques-Yves Cousteau. Venku před vchodem do muzea je umístěná malá ponorka, kterou zmíněný Cousteau nechal zkonstruovat pro své podmořské bádání. O kousek dál je socha největší ulovené chobotnice na světě ve své životní velikosti. Kolem celého komplexu se rozprostírají soukromé knížecí zahrady, které jsou otevřeny pro veřejnost. Zahradami jsme prošli a dostali jsme se ke katedrále, kde jsou pod podlahou hrobky s ostatky jednotlivých panovníků, kteří v minulosti knížectví spravovali. 
Po prohlídce tohoto chrámu jsme prošli úzkou uličkou kolem monackého soudu až na nádvoří před palác, kde bydlí knížecí rodina.
Jelikož to vše se nachází na skále, je zde krásný výhled na moře a město Monte Carlo. Pořídili jsme si pár fotografií a pokračovali v prohlídce. Slabší účastníci se museli občerstvit a tak tedy jsme vyhledali kavárnu, kde jsme si dali kafe a zmrzlinu. Slíbená hodina parkování zdarma se chýlila ke konci a tak jsme se odebrali zpět, směrem k muzeu, kde je výtah do garáže. Když jsme přišli k muzeu, způsobili tam turisti menší zmatek, protože před vchodem nasedal do své černé limuzíny značky Lexus monacký princ Albert, který je patronem muzea.
Sjeli jsme výtahem do garáže a chystali se k odjezdu. A tady nastal nečekaný problém. A když problém, tak velký ! Pavlovi Czepiecovi se pokazila převodovka a tudíž nešlo řadit. Slovo dalo slovo, Petru vzal za sebe Mirek a Pavla vzal Tony. Pro Pavlův Road King přijedou druhý den autem a naloží ho na přívěsný vozík.
Z garáže jsme vyjeli směrem dolů do Monte Carla, abychom po chvíli opět zaparkovali v podzemní garáži. Cestou sem jsme jeli z televize známými, klikatými ulicemi města a tak jsme si projeli kus závodní dráhy Formule 1.
Závod F1 se tady bude konat už za čtrnáct dní a tak dělníci stavěli tribuny a upevňovali v zatáčkách podél svodidel pneumatiky.    Vydali jsme se pěšky podívat na známe Casino Monte Carlo. Spolu s ním sousedí Hotel Paris, kde, jak jsme se dozvěděli, každý večer přijíždí zdejší panovníci na večeři. Zpět ke garážím jsme šli známým tunelem, kde projíždí F1 a ještě před garážemi jsme nakoukli do veřejnosti přístupné Japonské zahrady, kterou zde založili a udržují japonští zahradníci. Hodiny přibývaly a tak byl čas k návratu do campu. Projeli jsme zmíněným tunelem a vydali se hustým provozem směrem k dálnici. Po zaplacení dálničního poplatku nám už nic nebránilo v pohodové jízdě směr Saint-Tropéz.
Do této chvíle probíhalo vše v klidu a pohodě, ale všechno dobré i špatné jednou končí !
Rozhodli jsme se natankovat benzín a tak jsme zastavili u benzínky jménem Shell.
Nikdo netankoval a tak jsme obsadili směle všechny stojany. Udivilo mě, když u vedlejšího stojanu se během tankování na Elektře Milana Rafaje samovolně spustil alarm. To jsem nechápal. Nicméně jsem šel zaplatit svůj benzín. Po návratu jsem ale zůstal v šoku, když jsem pro změnu nemohl deaktivovat alarm na svém biku a tudíž ho ani nastartovat. Mirek říkal, že některé čerpačky to dělají. Tak jsem musel i přes kvičení alarmu motorku násilím odtlačit, přičemž jsem se průběžně snažil alarm vyrušit. Po chvíli se mi alarm začal svévolně střídavě spouštět a vypínat. To jsem už byl bezradný a všichni se divili, co s tím mám. Ale po několika minutách nastává stejný problém i u Tondy a Milana. Zkoušel jsem odpojit baterku a následně ji zase zapojit. Bez účinku. To tedy byl šok a beznaděj. Bylo již po sedmé hodině večer a Mirek říká, že musí fičet dál, že musí chystat večeře pro své strávníky. Několikrát jsem telefonoval Markovi do Opavy, mechanikovi ostravského H-D a probíral s ním náš problém. Ten mi říkal, že mám asi slabou baterii ve svém fobu. Buď si tedy u benzíny koupím novou, posléze zjišťuji, že baterie nevedou a nebo druhá varianta je, ať si vypůjčím od někoho z fobu baterii a deaktivuji svůj alarm, nastartuji a baterii zase můžu vrátit. Tak jsem rozlouskl svůj fob a hnal jsem se za Tonym, který zase rozlouskl svůj a baterii mi půjčil. Kousek naděje, kterou jsem měl okamžitě zmizel, protože alarm vesele ječel na celé okolí dál. Vracím tedy baterii Tondovi a ten se mě ptá, jak se to do toho fobu dává. Říkám mu no přece tak ! Odpověď zněla, aha. Volám opět Marka a líčím mu co se děje. Další varianta ho napadá, že stojíme někde v dosahu nějakého vysílače a ten ruší signál mezi fobem a alarmem harleye. V tom případě, že musíme tlačit motorky tak dlouho, dokud nebudou mimo dosah vysílače. Tak jsem se začal rozhlížet po okolí a jako facka z nebe na mě zapůsobil pohled na obrovský vysílač tyčící se nad benzínkou. A vše je rázem vysvětleno !
Začali jsme tedy tlačit motorky z čerpačky pryč, najížděcím pruhem na dálnicí podél svodidel a hlavně do kopce. Všichni pomáhali co jim síly stačili, Martin Stopa s Pavlou nebo taky Martin Skála z Pražského Chapteru s jeho Mirkou. Průběžně, jak síly docházeli, jsme zastavovali a zkoušeli fobem alarm deaktivovat. A stále nic. To už nebylo možné, najížděcí pruh končil, začínala samotná dálnice. V tu chvíli jsem slyšel ze zadu volání Mirky, která se ke mně hnala, že Tondovi už to spravila a mi to spraví taky, ale za panáka. Vzala můj fob, rozlouskla ho a baterii otočila naopak. A ejhle, alarm jsem rázem deaktivoval a motor nastartoval. Samou radostí jsem ho pořádně protúroval. Takže nikoliv Mirka otočila baterii naopak, ale mi dva s Tondou jsme si je dali zpět do fobu naopak. Ach ty ženy.
Tak jsme tedy naskákali na motorky a vydali se dál na cestu. Strávili jsme tady nedobrovolně víc jak hodinu a čtvrt. Bylo již kolem půl deváté a už se začínalo stmívat, což mi dělalo starosti, protože jsem měl černé sluneční brýle a přestával jsem vidět.
Do našeho campu v Port Grimaud jsme přijeli téměř za tmy. Tady jsme se mohli tomu všemu už jen zasmát. Po převlečení jsme se vydali k Mirkovi do restaurace na večeři na předem objednané dary moře.                
Druhého dne ráno, tedy ve středu, když se počasí vybralo a my jsme snědli malou snídani, vypůjčil jsem si od Pražáků mytí a umyli jsme si s Tonym  motorky. A potom nastalo velké stěhování. Dostali jsme konečně klíč od podstatně větší a útulnější chaty, kterou jsme měli původně objednanou. Takže jsme pendlovali s věcmi mezi dvěma asi 300 metrů vzdálenými chatami. I když ty chatky jsou na kolech a pojízdné, takže se spíše jedná o karavany.
V 10.00 hod. jeli Milan, Martin a Pavel s Petrou autem do Monaca pro porouchaného Harleye. Ti se vcelku brzy po poledni vrátili.
Domluvili jsme se s Tondou, sedli na motorky a jeli jsme k hlavní bráně zaregistrovat naše biky a taky sami sebe a získat tak pásky s čipem potřebné pro vjezd a výjezd z campu po čas konání festivalu. Členové HOGu platili 60 EUR a bez členství platili 80 EUR. Já jsem platil platební kartou a až po návratu domů jsem na bankovním výpise zjistil, že tato částka mi byla druhého dne opět stažená. Takže frantíci mě vzali pěkně na hůl a zaplatil jsem jim dvakrát. Chudáci ! 
Celé odpoledne se neslo v duchu odpočívání. Až nás to nic nedělání nebavilo, šli jsme se s Pavlem koupat do moře. Musel jsem do vody doslova vběhnout, protože jinak to nešlo. Voda byla tak ledová, že jsem na protest nedal ani jedno tempo a hned jsem šel z vody ven. A bylo po koupání !
Na večer bylo domluveno, že Mirka s Martinem přinesou steaky, vypůjčí se gril a bude se před naší chatkou, kde byl erární plastový stůl a židle opékat.
Abych si to čekání zkrátil, přemluvil jsem Tondu a vydali jsme se k večeru na motorkách někde do centra St. Tropez najít známou četnickou stanici a pořídit si pár fotek z míst, kde kdysi pobíhal poblázněný četník Luis de Funés. Věděl jsem jen, jak budova vypadá a že je někde na náměstí. Bylo krásně teplo a tak jsme jeli polehku v džínách a tričku. Tony jel první. To zas byl zážitek. Aniž by věděl, kde to přesně je, hnal to, co nám silniční provoz dovolil. Místo, aby sledoval okolí kolem sebe, sledoval jen šipky s nápisem Centrum. Všude spousta aut a hromada skútrů. Tony mi začal ujíždět a já nechtěl riskovat. Až najednou jsme se dostali na malé náměstíčko a já okamžitě v protějším rohu uviděl hledanou budovu s velkým červeným nápisem “ GENDARMERIE  NATIONALE “ a taky jsem viděl, jak Tonda celé náměstí prosvištěl a hnal se za cedulkou směrem někde do centra. Zaparkoval jsem před vchodem budovy a začal jsem Tonyho mobilem volat. Ten to nebral. Po chvíli čekání mi volal, kde že jsem. Na mou otázku kde je, mi odpovídá u kostela. Jako bychom hledali nějaký kostel. Tak jsem mu vysvětlil, kde jsem a že čekám. Za 10 minut mi opět volá, že je v přístavu u lodí. Lodě mě taky nezajímají a říkám mu přijeď sem na náměstí. On, že neví kudy a jak. Všude je samá jednosměrka. A tak že pojede zpátky. Já myslel, že mě trefí šlak, protože před odjezdem jsem mu dal do kufru jeho Electry svůj foťák ! Vyfotit mě před tím barákem mohl kdejaký kolemjdoucí trouba. Po chvíli mi došlo, že čekat tady na něj už nemá smysl, protože se tady začali procházet policistky a hlídali správné parkování. Tak mu volám, že jedu zpět do campu a zítra se tady vrátím se svým foťákem.
Bylo po osmé hodině večer a tou dobou se už zřejmě opékaly steaky a u toho musím přece být. Asi za 15 minut jsem byl v campu a nemýlil jsem se. U nás se už jedlo, pilo, hodovalo. Mirka s Martinem přinesli spoustu pití a 60 kusů připravených steaků. Polovina kuřecích a polovina hovězích.
Slunce zapadalo a já si otevírám první pivo, přičemž vysvětluji jak jsem s Tonym dopadl. Ani jedna pořízená fotka. Zítra jedu znovu a třeba i sám !
Tonda stále nikde, což mi bylo divné, protože cesta do campu mi zabrala asi 15 až 20 minut i s tankováním benzínu. Musím vzpomenout, že při příjezdu na benzínku jsem se raději rozhlídl kolem a když jsem viděl nedaleko zakotvené jachty či plachetnice, bylo mi jasné, že tam bude spousta vysílaček. A tak jsem raději po čas tankování nechal zapalování mého harleye zapnuté, aby se mi neaktivoval alarm a pak nenastal stejný problém jako předešlý den.
Tedy pohladím orosenou plechovku černého piva a v tom to přišlo.
U stolu naproti mně sedí Martin Stopa a zvoní mu mobil, na displayi nápis “ Tonda “. Říká mu, že má velký problém a přitom z mobilu bylo slyšet ječení alarmu. Tony si vybral v Saint-Tropez to nejlepší místo pro zastávku, kde mě počká. Přímo na kolonádě v přístavu, kde je spousta plachetnic a tudíž spousta vysílaček. Tak mu Martin řekl, ať motorku opět odtlačí kus dál a pak už alarm půjde normálně zrušit. Byl jsem jediný nebo spíše poslední, který nepil alkohol a tak jsem s tím ještě počkal. Samozřejmě za chvíli Tonda opět volá a Martin říká, že podle hlasu je hodně zoufalý. Alarm stále ječí na celý přístav, kde je spousta kaváren a restaurací a taktéž procházejících se turistů. Nastartoval jsem tedy svého Harleye, Pavla jsem vzal jako spolujezdce a tak jsme vyrazili na asi sedmikilometrovou záchrannou cestu. Po příjezdu do města nebylo přístav třeba hledat, stačilo jed za zvukem alarmu. Opravdu, jedna jachta větší než druhá a někde tam mezi nimi Tony, director Chapter Ostrava. Zastavil jsem u mola a Pavel šel Tondovi pomoct tlačit. Já jsem raději zůstal u své motorky a nevypínal zapalování, abych nedopadl stejně a navíc je tady samý zákaz parkování a policejních pochůzkářek je tady dost. Když se zpoza lodi vynořili tlačící Tonda s Pavlem a ukřičená Electra, musím se přiznat, že jsem se smál. Kolem nich procházeli turisti a taky projíždělo plno harleyářů, kteří si odskočili z nedalekého srazu, potažmo campu na kafe a tak se jen kochali pohledem. Po chvíli přestali tlačit a nastala velká zkouška. A světe div se, alarm přestal křičet a haryk byl bez problému nastartován ! Tonda naložil Pavla a jede šťastný a s úsměvem ke mně. Nastartoval jsem tedy a vyrážím zpět do campu na steak a pivko. Po příjezdu měli z Tonyho všichni srandu a ten si nám postěžoval, že zmínění turisti i harleyáři si ho fotili včetně barev na zádech a policajti se dívali, zda to není nějaký zloděj motorek.     Takže nakonec všechno dobře dopadlo a nám už nic nebránilo v ničím nerušené zábavě.                                 
Druhého dne ráno, tedy ve čtvrtek po osobní hygieně a malé snídani jsme si naplánovali cestu do 30 km vzdáleného města Fréjus, kde má sídlo nejbližší dealer H-D, protože jak si Pavel u pořadatelů akce zjistil, nebude na zdejším sraze žádný dealer fungovat coby servis pro přijeté a porouchané harleye. Což na několikadenních akcích evropského formátu  bývá a tady tudíž chybí. Než jsme vyjeli, tak tam Pavel telefonoval. Prodejce nebo mechanik, který s Pavlem mluvil, řekl, že pokud potřebný náhradní díl budou mít, tak to na počkání vymění. No sláva !
Pavel s Petrou, Milanem a Martinem jeli autem s naloženým porouchaným Harleyem a já s Tondou jsme jeli na svých strojích jako doprovod a taky samozřejmě ze zvědavosti, jakže to u zdejších dealerů vypadá.
Při vjezdu do dvora nás vítal velký nápis nad dveřmi a zároveň taky název firmy “ Prestige Motorcycles “.
Ale tady nastalo zklamání, když Pavel šel za mechanikem přihlásit se, že je ten, co volal, a po opětovném vysvětlení, co je vadné mu mechanik, aniž by se šel na motorku podívat, sdělil, že ten díl vlastně nemá a že mu to ani provizorně neopraví, protože to nejde. Divný to přístup !
Vydali jsme se tedy nazpět do campu. Cesta podél moře v tomto krásném slunečném počasí má své kouzlo. O to víc, když máme zprávu z domova, že u nás je škaredě a pouhých 10 stupňů. Na rozdíl od úterní jízdy, kdy jsme tady projížděli směrem na Monaco, byl provoz poloviční. V úterý tady byl zmatek, spousta zátarasů a vojáků, protože tady měl během dne projev francouzský prezident Sarkózi. Od pořadatelů v campu jsme se dozvěděli, že ve zdejších místech na konci války probíhali poslední boje. Pokud tlumočník Pavel dobře porozuměl. Takže tady byla spousta po zuby ozbrojených vojáků a do zálivu dokonce připluly dvě vojenské bitevní lodě.
Naštěstí se to vše odehrávalo o kus dál a tím pádem naše akce v Port-Grimaud nebyla nijak rušená či omezována. Jen ten pohled z pláže campu na dvě obrovské vojenské lodě v dáli byl zvláštní.
Jelikož jak jsem výše zmínil byl čtvrtek, jednalo se o první zahajovací den třetího Euro festivalu.               
Po příjezdu jsme odstavili motorky, potom vklouzli do šortek a triček a vydali se projít stánky s nabízeným motorkářským zbožím. Tady jsme se rozprchli, protože každého zajímá něco jiného. Obchodníci stále ještě vybalovali své zboží, ale bylo mi jasné, že tady nebude nic nového pod sluncem. Nakonec jsme se sešli ve velkém stanu HOGu, kde byly na prodej srazová trička, nášivky a odznaky. Po odzkoušení velikostí a následném nákupu jsme si šli sednout na pláž na pivo ke stolům pod slunečník, což znamenalo asi 20 metrů, protože velké stany byly postaveny přímo na pláži na písku. V těch kromě zmíněného HOGu byli jen dealeři H-D z Francie, Itálie a tuším z Německa.                                                                              
Usadili jsme se tedy u nejbližšího volného stolu a uhasili žízeň zdejším pivem. Pro pivo si člověk musel zajít a vystát frontu. Čepovalo se do kelímků o obsahu 0,4 l za 5,50 EUR, tedy 150 Kč ! No nekupte to. Asi po dvou pivech jsme se zvedli a pokračovali v prohlídce dalších stanů. Cestou jsme se dostali k malému stanu HOGu, kde se prodávali trička tuším zdejšího Chapteru, ale hlavně se zde čepovalo pivo a světe div se za 2,50 EUR, tedy polovina ceny zdejších restaurací. Tak jsme se opět usadili a objednali. Obsluhu tvořili Ladies of Harley zdejšího Chapteru, které byly ve věku kolem šedesáti let a nakrucovaly se v rytmu hlasité hudby. Pivo osobně nosili a občas přihodili nějaký ten kelímek piva zdarma navíc. Díky holky.
Po hodině popíjení a sledování okolního ruchu na nás přišla únava a tak jsme si šli odpočinout do svých apartmánů. Jak já říkám, ženská si na rozdíl od chlapa odpočine prací, což je správné, tak nám Petra uvařila oběd v podobě špaget s nějakou masovou omáčkou. Je to prostě šikulka !
Protože camp byl plný listnatých stromů, které v určité fázi květu pouští do ovzduší v mohutném množství něco jako bílou vatu, měli jsme jídlo plné tohoto svinstva. Co víc, byla toho plná chatka, lednička ale taky to člověku kolikrát vlítlo do nosu či pusy. No prostě hnus.  
Někdy odpoledne - už ani nevím, kdy to bylo - si velitel Tonda během procházky zvrtl nohu a než se dobelhal k naší chatce, tak mu kotník pořádně otekl. Tak to už není šikulka ! Nohu si tedy musel stáhnout obinadlem a doufat, že do odjezdu bude OK. Aby po campu nekulhal jako de Peyrac, použil erární metlu a chodil s ní jako s berlou pod paží. To byl pohled.
K večeru jsme se šli podívat k Mirkovi do restaurace a pak jsme šli na pláž do centra dění. Odevšad se linula různá hudba jako na kolotočích. Nakonec jsme skončili před velkým podiem, kde hráli francouzští AC/DC revival. Tady musím podotknout, že neměli na maďarské AC/DC revival, které jsem měl možnost vidět v loni na Balatoně v Maďarsku. Maďarský zpěvák byl přesná kopie Briana Johnsona z AC/DC, tzn. baret, hlas a podobně, kdežto francouzský zpěvák byl nějaký přitloustlý vyholený punker, který se pohyboval a kroutil jako by měl zaražené větry.   Zdejší domácí lidé se umí bavit, když slyší a vidí někde na pláži živou kapelu, tak připlují na svých motorových člunech, zakotví u břehu, otevřou šampaňské a užívají si to. Ti se mají. Kolem jedenácté hodiny kapela končila a tím končil i večerní program. Šli jsme k asi 100 metrů vzdálenému malému podiu, kde hrála nějaká starší bluesová kapela, která taky asi po dvou písních končila. Nezbylo nic jiného než jít spát. Zítra je taky den.
V pátek po ránu jsem si jako každý den skočil do marketu pro čerstvou bagetu. Po snídani jsme se vydali pěšky na prohlídku městečka Port Grimaud, které sousedí s campem a kterému se říká francouzské Benátky. Vypadalo to zde jako v italských Benátkách, protože domy taktéž stojí ve vodě a místo ulic je jen samá voda a zakotvené jachty.       
Až jsme to tady prošmejdili, hřející slunce nás unavilo a tak jsme si sedli na náměstí na kafe.
Po návratu se Petra opět pustila do vaření obědu. Byly vařené brambory a opečený lunchmeat.
Po obědě to Pavlovi nedalo a šel se ještě jednou podívat na svůj porouchaný Road King naložený na přívěsném vozíku, s tím, že si to možná opraví. Světe div se, asi po dvou hodinách přijel na svém opraveném stroji. No sláva !
Odpoledne jsme trávili každý po svém a sice někdo odpočíval či pospával v chatce a někdo se potuloval v campu.
Blížil se podvečer a byli jsme domluveni, že bychom zajeli do města udělat pár fotek na náměstí u četnické stanice. Slovo dalo slovo a Milan s Irmou, Martin s Pavlou a já jsme někdy kolem šesté hodiny vyjeli. Asi za dvacet minut jsme byli na místě, pořídili pár snímků a padl návrh, že bychom mohli před návratem zajít někde na kafe. Na náměstí bylo již vše zavřeno ale Irma objevila hotel, kde nás v zahradní restauraci ochotně uvítali. Zde se to zvrtlo ze zmíněného kafe na objednávání večeře o několika chodech.
O to jsem neměl zájem a navíc se začínalo stmívat a já měl s sebou pouze černé sluneční brýle a tak jsem se dal na odchod potažmo na odjezd užívat atmosféru srazu, na který jsem do těchto končin přijel.
Dobře jsem udělal, protože Martin s Pavlou ihned po návratu přišli k nám k chatce a to už bylo za tvrdé tmy. Vydali jsme se tedy společně do centra dění a sice do jedné z místních zahradních restaurací na pláži, kde jsme zabrali jeden velký stůl hned vedle podia, kde už postarší DJ chystal odlschool diskotéku. V restauraci jsme si kupovali pivo a k tomu pocucávali vlastní v PET láhvi maskovaný bourbon Four Roses.
Tedy celý večer až do pozdních nočních hodin se jen tančilo a pilo.
A to jsme měli na druhý den naplánovaný výlet na motorkách spolu s Mirkem do vinného sklepu, výrobny sýrů a levné prodejny značkových parfémů! Tak to jsem zvědav.
V sobotu ráno jsme vstali vcelku v pohodě, přestože byl každý nějaký unavený. A to jsme dostali mobilem zprávu, že se asi nikam nepojede, protože Martinovi není dobře a stejně je ještě pod vlivem alkoholu. Po snídani a následném krátkém odpočinku jsem si šel do mini marketu pro pivo v plechu a náhodně jsem se s Martinem a Pavlou sešel a po chvíli se přibelhal i Tonda. Sedli jsme si v restauraci, u které jsme stáli a dali si nějaké nealko. Potom jsme se šli projít a přitom pokukovali, co kde kdo nabízí. Přišli jsme na pláž, kde na obrovské pánvi asi metrového průměru smažili rýži něčím žlutým omaštěnou a v tom byly naházené slávky, langusty, chobotnice a nevím co ještě. Tak jsme si s Martinem dopřáli pořádnou porci.
Jelikož se jednalo o poslední den našeho zdejšího pobytu, tak celé odpoledne se neslo v duchu nákupů dárků a taky odpočinku. Opět jsme se zastavili u stánku HOGu na levnější pivo.
Po hodině sezení jsem si šel sbalit věci, protože ten kdo chtěl dát nějaký bágl do auta, měl být v půl šesté u auta.    
Večer jsme zašli naposledy posedět a pak se, se všemi rozloučit k Mirkovi do restaurace. To už na podiích začínala hrát živá hudba a tím začínal hlavní program. Pro nás neznámí interpreti, navíc vše revivaly. Tedy program nic moc.
Po třech pivech jsme se tedy rozloučili a rozešli. Někteří šli za hudbou, já jsem si šel sbalit zbytek věcí a pak spát. Hlasitou hudbu z blíže postaveného malého podia nešlo neslyšet a to tedy byli pořádné vykopávky. Dokonce několikrát byla hudba přerušená výpadkem el. proudu. V těchto chvílích jsem přestal vnímat okolí a oddal se klidnému, ničím nerušenému spánku.
Odjezd byl domluven v neděli ráno na devátou hodinu z parkoviště před campem.
Tedy v 9.00 hod. jsme byli připravení na parkovišti a čekali na opozdilce. Kolem 9.20 hod. jsme konečně mohli vyrazit. Plán cesty byl jasný, směr  970 km vzdálený rakouský Villach, kde bychom chtěli přespat, pokud možno tam kde minule - cestou sem.   Milan s Irmou s námi nejeli, protože chtěli jet vlastním tempem a cestou.
Asi po dvou hodinách jízdy se od nás Martin s Pavlou oddělili a sjeli z dálnice do města Arenzano do hotelu Poggio, kde jsme cestou na sraz spali. Při placení na recepci zde zapomněl občanský průkaz. My jsme je po dohodě čekali na dálnici u první benzínové pumpy. Po čtyřiceti minutách čekání se nám to nezdálo a tak jsme se rozhodli pokračovat dál. Počasí nám přálo, kilometry ubíhaly jeden za druhým. Abychom do večera ujeli plánovaných téměř 1.000 km, omezili jsme zastávky jen na nejnutnější a sice natankovat benzín, případně kafe, cigareta a jako správný nekuřák jsem už křičel “Jedeme dál“. Nedělní slabý provoz na dálnicích nám usnadnil průjezd Itálií a kolem sedmé hodiny večerní jsme projížděli tunely v Alpách, nejprve na italské a pak na rakouské straně. Podle dvou až tří telefonních hovorů jsme věděli, že Martin s Pavlou jsou někde poblíž.   Vřítili jsme se do našeho cílového města Villach a namířili si to přímo na zmíněný privát a doufali jsme, že domácí budou doma a ubytují nás i bez předchozího ohlášení. Přijeli jsme k domu a na terase seděli ztracení manželé Stopovi. Říkali, že dorazili chvíli před námi a tak bylo jasné, že jsme se celou cestu pohybovali někde poblíž sebe. Martin říkal, že se v Arenzanu zdrželi jen chvíli a přesto při nájezdu na dálnici dostal strach, že jsme mu ujeli, tak to rozjel na 180 km/h a nějaký čas tuto rychlost držel, aby nás dojel. A přitom minul čerpačku, kde jsme na něj čekali.    Ale  nakonec všechno dobře dopadlo. Paní domu nás s radostí přivítala a šla připravit naše pokoje.  Konečně jsme mohli svlíknout kůži, oblíknout něco lehčího, vzdušnějšího a poté vyrazit na večeři. V restauraci nás čekala dobrá obsluha, chutné jídlo a pivo přišlo vhod. Někdy kolem půl jedenácté hodiny jsme se vydali nazpět.  Na terase jsme ještě dopíjeli zbytky alkoholických zásob - Jacka a růži. Někdy po půlnoci jsme šli spát. Ráno jsme se dali do  mytí, sprchování a potom přišla na řadu dobrá snídaně. Bylo pondělí a po deváté hodině jsme byli sbalení a připravení na odjezd. U nedaleké benzínky jsme natankovali nádrže do plna a vydali se směr Vídeň.    Dálnice byla poloprázdná a až před Vídní začal provoz houstnout. Tady u poslední benzínové pumpy před rakouskou metropolí jsme doplnili benál a Pavel nás přesvědčil, že, když pojedeme s ním na Bratislavu a přes Slovensko, tak pojedeme po lepší cestě než na Brno a taky, že to budeme mít kratší. Slovo dalo slovo a my se společně vydali na Bratislavu. Do Bratislavy to bylo jen nějakých 70 km pěkné cesty, ale z Bratislavy dál na sever to už bylo rozkopané, omezené na jeden pruh z důvodu staveniště a tak bylo jisté, že jsme žádné terno neudělali. Když jsme se blížili k české hranici, tak jsme natankovali benzín a taky jsme se posilnili malým obědem. Spočítali jsme zatím ujeté kilometry a taky kolik kilometrů máme ještě před sebou a bylo nám všem jasné, že na rozdíl od Pavlova tvrzení jsme si to pěkně natáhli. Zlaté Brno ! Ostravští si udělali asi 80 km zajížďku a já kolem 130 km. No dík. Jelikož Pavel byl domluvený s výborem chapteru na tom, že zajistí místo konání a taky pořádání letošní poslední míle někde v oblasti Jablunkova, kde mimochodem bydlí, dohodli se během chvilky, že se tam cestou zastavíme k prohlédnutí areálu. No neměl jsem moc chuť si ještě někde zajíždět. Vydali jsme se tedy dál na cestu. Když jsme se blížili k České republice, tak v dáli ve směru naší jízdy byly vidět obrovské černé mraky. Potěš Pán Bůh.   Když začali všichni odbočovat na Jablunkov, kde je zmíněný camp, mávl jsem na ostatní a jel sám domů, směr Třinec, Frýdek-Místek. Před Třincem už bylo tak černo a stmívalo se, že jsem raději zastavil a natáhl na sebe bundu z nepromoku. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Po ani ne pěti minutách se strhla silná bouřka. Začalo tak hustě pršet, že jsem jel krokem a místy až deseticentimetrovou vodou a přitom jsem nic neviděl. Musel jsem zastavit a vyměnit si tmavé sluneční brýle za brýle s čirými sklíčky.     Projíždějící kamiony vytvářely doslova vodní mlhu, tak jsem musel během cesty z Třince do Frýdku ještě několikrát zastavit a utřít si brýle zevnitř, abych přes ně něco viděl. Ve Frýdku-Místku déšť ustal, obloha se vyjasnila a já už v pohodě a v klidu s plnými botami vody dojel až domů. Co říci na závěr. Jedenáct fajnových dní na motorce, žádná nehoda ani úraz se nám nepřihodil, počasí nám vyšlo až na ten můj dojezd. Černý puntík francouzům za to, že mi při platbě kartou stáhli dvakrát 60 éček. Viděli jsme kus světa, osobně jsem ujel 3.900 km.

    viz. fotogalerie

Mušov květen 2009

 Zdravím všechny čtenáře, kterým se zároveň chci omluvit za menší technické problémy na našich stránkách. Nějaký xindl nám tam viroval a viroval, až je chuděrky celé zaviroval, Roman si na nich docela slušně zařádil, tak že by snad všecko mělo být v pohodě a jazzu.

S týdenním odstupem, kdy už se veškerá „omáčka“ stihla rozležet a střípky z vitríny začínají připadat celistvý blok ještě nedávno dost potrhaných zážitků vás chci vzít na „kukačku“ na snad největší národní moto akci – zlí jazykové sice mamrají na tvrzení, že se z „Mušova“ do budoucna vyvine český Faaker, nicméně podle toho v jakém měřítku byl naorganizován se to klidně může stát (jasně, nejenom american bikes, ale ve formátu multi bike-brands) Účast byla očekávána fenomenální, rozpočet na organizaci vražedný, vstupné rozumné – 20 euro mi připadá na takovou akci adekvátní. Ubytování bylo vyprodáno docela brzo, kemp ale poskytoval fleky na stanování de facto všude, takže s noclehem si hádám nikdo hlavu nedělal. Trošku nás strašila „blbě naladěná rosnička“, mračila se a hlásila nějaký ten chcanec.

Takže nahlédneme pod pokličku a mrkneme, co nás čekalo a neminulo:

Určitě stojí za zmínku, že součástí Euro Bike Festu byl čtvrtý ročník největší výstavy motocyklových customů ve střední a východní Evropě Bohemian Custom Show. Pořadatelé "Bohemian Custom Show" podpořili pozvání všem těm, kteří mají šikovné ruce, nápady a vlastní vizi motocyklu tím, že účast motocyklu v soutěži byla zdarma a každý řádně přihlášený soutěžící obdržel zdarma dva lístky na Euro Bike Fest !!

 Na Euro Bike Festu si přišlo na své snad každé ucho. Pořadatelstvo nám nepřichystalo jen jedno pódium, ale hned TŘI ODDĚLENÉ SCÉNY (!!!). Program na nich rozhodně nebyl omezen pouze na noční hodiny. První tóny zazněly už ve čtyři odpoledne a koncerty končívaly až ve čtyři ráno. Za čtyři dny se na pódiích vystřídalo okolo třiceti kapel různých žánrů samosebou zapadajících do motorkářské kultury. Na hlavní scéně jsme se napásli na německé Die Happy, Kreyson, ABBA Stars, Škwor, K2, Doga, Gate Crasher, Legendy se vrací, YBCA, Mr. Dynaboom, Femme Fatale...

 Pod názvem Rock Pub se ukrývala druhá rocková scéna tvořená obřím stanem s výčepy na obou bočních stěnách,  otevírající svou náruč především kvalitním českým revivalům a rockovým klasikám, z těch lepších musim zmínit ZZ Top rev., AC/DC rev., Rolling Stones rev. atd.

Třetí, samostatně posazená scéna byla ready  pro všechny ty, kteří propadli nové vlně zájmu o rockabilly, rock´n´roll, hot rody a všemu co s tím souvisí. Aby se pořád jen nehopsalo v rytmu hitů Elvise, nebo Chucka Berryho, střídaly se rock´n´rollové kapely se současnými předními českými bluesbandy. Představily se nám The Fireballs, Atomic Hot Rod, The Slapdash, The Rockers, The Vintage band, Blue Brothers, Tom Jégr Gang, Bloosers, Lehká Noha, Johnny Cash rev. a další..

Cíl fesťáku – „ať si dělá kdo chce co chce, hlavně ať se nenudí“ hádám, že se docela povedlo splnit. Kdo zatoužil odlepit se od země, mohl se prolétnout ve „vrtáku“ startujícím každou chvíli z místního heliportu, který se nacházel přímo v kempu. Zájem byl zřejmě velký, vrták lítal jak splašený čmelák každých 5 vteřin, především nad poklidným stanovým městečkem, ve kterém jsem se snažila spát… worever…J… Komu se to stále zdálo nudné, mohl si dát tandemový seskok, nebo přesvědčit parkující balón aby ho odnesl do propadliště dějin. Jestli k tomu došlo nevím, ale píšou to v manuálu, tak jim budeme věřit.

  Pro zasloužilé čochtany byla připravena Water show, mohli jme mrknout na maníky na Jet ski, dokonce si to i vyzkoušet a pro čochtany pijáky byl v přístavu k dispozici pivní parník.

 
Samozřejmě nesměla chybět akrobacie na všem co má kola, o některou se nám postarali i přiožralí bikeří šněrující si to kempem, podívaná pro Bohy. Nikomu to nevadilo a jim už vůbec né…J

Termín EBF naštěstí nekolidoval s žádným ze závodů dragsterů – Czech Drag Serie, takže jsme si mohli vychutnat  představení a předváděčku dragsterových speciálů. Otto Knebl, současný úřadující Mistr ČR nejvyšší kategorie Competition Dragster představil na EBF nejsilnější a nejrychlejší motocykl v Čechách.

  Návštěvnost byla slušná, sice asi nesplnila dokonale očekávání organizátorů, ale pokud zatnou zuby a budou akci pořádat každoročně, určitě vstoupí do všeobecného povědomí, neměla chybu.  Každopádně těžko hodnotit naši inter HOGáckou účast – kemp byl obří, takže jsme byli rozprsknutí křížem krážem všude, abychom toho co nejvíce zažili, viděli, slyšeli, vypili …a tak.  Občas jsme se scukli pod stanem HDC Morávia, kde jsme se před dalším tažením za zážitky náležitě zkulturnili.

 Někteří neúnavní cestovatelé vyráželi na projížďky jižní Moravou, jedni za přírodou, jiní za vínem, další za službami četných night clubů…“každej si dělal prostě a jednoduše co, kdy a jak chtěl“…

Každému vřele doporučuju, bylo to perfektní…

Katka  

Motorshow 2009 - ČEZ Aréna

Zdravím všechny zasloužilé čtenáře, tentokráte vás vytáhnu na exkurzi 13.ročníku ostravské Motorshow, kterou nám představila „Vítkovická“ ČEZ Aréna, což pro nás milovníky blbnutí na dvou kolech byla ideální příležitost se potkat na kus řeči i jízdy. My okoloostravští a porůznu přespolní jsme toho masově využili a už v dopoledních hodinách se začali slézat. Venku dav chtivý všeho motorového očumoval  úhlednou řádku našich posunovadel, majitelé amerických veteránů, offroadů, tracků a vůbec milovníci všeho zpoza louže se nasádlili se svými chloubami okolo nás, takže se poměrně bylo na co koukat, z tohoto kulturního zážitku jednomu vyhládne, ukojit tuto životní potřebu ovšem nebylo kde, jediný stánek s burgerama,horkýma psama a jinými snesitelnými poživatelninami obsluhovaly slečny sice na pohled chutné, nicméně jinak zcela nepoužitelné, takže po půlhodinovém očekávání na párek v rohlu, jsme se rozhodli demonstrativně zemřít hlady před zraky všech, jako zhmotněná kritika nevlídného kulinářského supportu. No nic, zajeli jsme dát sousto k Toníkovi do pubu a bylo hej. Jinak uvnitř arény jsme shlédli stánky nejrůznějších dealerů, od Ferrari, přes Hummera, Audi, Toyotu, Yamahu(představila nový V-Max), až po roztomilé traktůrky John Deere…až střelím Harika, koupím si Johníka, mimo jiné na amerických HD aukčních sajtách jsem potkala x  HDček upravených do stylu John Deere a traktůrků ve stylu HD, že by spolupráce? Každopádně po kulturním rozjímání jsme se vydali na spanilou jízdu centrem Ostravy, která by byla bývala byla asi lepší, kdyby pořadatelé utratili korunky za omajákovaný doprovod, do formace se nám vrhali zběsilí mladíci ve Felíciích, bezohlední cucáci na crosskách a všelijaká obdobně nechápavá havěť, ale podle posledních zpráv jsme všichni přežili, nicméně po vyjížďce se rozprchli na všechny světové strany, tudíž na plánovanou členskou schůzi HOGu ohledně expedice do Francie nás zbyla jen hrstička… Každopádně z Jižní Moravy dokrosil Mončičák Michal, což zaslouží specielní pochvalu, protože dofičel pouze kvůli schůzi. Jinak já jsem preventivně brzo zdrhla, abych se z toho informačního toku nezvecla  a co vím… vám nepovím…

Pápá

Kač

 
Lyžovačka

Je 2. leden 2009, 18:00 hodin, za sebou novoroční oslavy a před sebou cestu a pobyt v lyžařském středisku „Les 2 Alpes“ společně s kamarády z H.O.G. Chapteru  Ostrava. Přidali jsme se k početné skupině neharleyářů 20 lidiček. Řekli jsme si, že když můžeme společně jezdit na báječných strojích H-D., můžeme také společně lyžovat. Asi se jistě ptáte kdože ve francouzských Alpách náš chapter reprezentoval. Dobrá tedy, nebudu Vás napínat a prozradím Vám jména chrabrých cestovatelů a lyžařů: Tony-náš El direktore, Katka alias Mikuláš, Richard zvaný Ríša, Michal-náš don Juan a lamač dívčích srdcí, naše maličkost Josef alias Anděl. A protože ke každému Andělovi patří Čert, tak naši sestavu posílil náš společný přítel Jarda z Harley klubu Moravia zvaný Čert, Čerchmant, Pekelník,…

V 16:30 hodin jsme se začali pomalu srocovat u Tonyho na Věšince a  netrpělivě čekali náš autobus, který měl naplánovaný odjezd v 17 hodin. Autobus měl samozřejmě zpoždění, ale nakonec jsme se dočkali a po 18 hodině vyrazili na cestu. Nálada byla výtečná a brzy po rozjezdu se hogácké osazenstvo v přední části autobusu začalo posilňovat doušky ohnivé vody a Tony nás zásoboval nápojem zvaný Kamikadze. Po 3 hodinách jízdy a jedné akutní toaletní zastávce jsme dorazili na hraniční přechod Dolní Dvořiště, kde přistoupil Čert a don Juan, proběhla obvyklá toaletní anabáze a pokračovali jsme celou noc směrem na Les 2 Alpes. Cesta proběhla celkem v poklidu a před příjezdem do střediska Les 2 Alpes jsme se začali kochat nádhernými výhledy na horské masivy a 3. 2. 2009 kolem 16 hodiny jsme dorazili do cíle.  Ubytovali jsme se a psychicky se připravovali na podávání těch nejlepších sportovních výkonů. Tedy až na mne, protože jsem před odjezdem na lyžovačku onemocněl a musel tak zanechat svoji novou lyžařskou výbavu doma. Ale i tak jsem byl co platný, protože jsem zabezpečoval našim výtečným sportovcům zázemí, nakupoval potraviny, připravoval skvělý japonský čaj Tamaryokucha, který posléze přejmenoval náš El direktore na Moččo či GučoJ.

Samotný pobyt v Alpách proběhnul docela v poklidu a v přátelské atmosféře. Každé ráno proběhla řádná snídaně, aby lyžaři vysoko v kopcích nezmrzli,  odpoledne náš Mikuláš připravil skvělé špagety s něčím co dům dal (díky moc Mikuláši, Tvoje špagety jsou nejlepší na světěJ) no a večer vínko francouzské provenience, kterým jsme na střídačku zásobovali já a Čert. Řekl bych, že to byly doslova debužírovaní večery J. No a jak bývá zvykem, když se harleyáci baví, tak jsou krapet hlučnější, takže nás přišli správci ubytovny několikrát upozornit, abychom otočili naše volume poněkud doleva a Tony nás od této chvíle jako správný vedoucí zájezdu hlídal a ukázňoval J.  Po pár dnech jsme byli večer po jako beránci,  euforie z příjezdu do země vytužené opadla, ale nadšení přetrvávalo stále. S oblibou jsme hráli karty. Musím napráskat, že Tony jednu partičku prohrál a musel jít za to mýt nádobí. Avšak tak uklizeno jste ještě neviděli. Tony, dávám Ti jedničku s hvězdičkou!!! J Seznámili jsme se zde také s naši delegátkou paní Sádlovou, myslím, že se jmenovala Zuzka nebo tak nějak, snad mi promine pokud jsem ji přejmenoval, ale nemám dobrou pamět na jména, to si spíše pamatuji tváře. Ale díky paní delegátce jsme jeden večer zašli do útulné francouzské restaurace s výhledem na ledové kluziště, kde si lidé mohou zapůjčit brusle a prohánět se po ledové ploše ostošest a to vše se dá pozorovat od stolu z restaurace. Samozřejmě, že této vymoženosti okamžitě využila Katka a Ríša, ale u toho jsem už nebyl, protože jsem se po dobré večeři odebral na pokoj, jelikož jsem byl docela znaven po svoji denní tůře po hřebeni, kdy jsem se asi 5 km brodil až po pás ve sněhu na jednu chatu, kde jsem si dal společný oběd s našimi lyžníky. Musím podotknout, že bych se na tento šílený výlet nevydal, nebýt našeho don Juana Míši, který mi skálopevně před odchodem tvrdil, že jak vyjedu lanovkou na kopec, že je to slabých 500 m a zapomněl k tomu přidat ještě jednu nulu J.

Proběhlo i pár nehod, z nichž asi nejtvrdší, nepočítám-li  držkopády Mikuláše a Čerta na černé sjezdovce, byla Ríši, který se v poslední den lyžovačky podruhé narodil. Ríša si to vystoupal až do nějakých 3600 m n. m a drandil si to stylem horského vůdce dolů. Byl tam nahoře docela sám a kde se vzal tu se vzal nějaký chorvat a v plné rychlosti to do Ríši napálil. Podle toho jak mi to popisoval Ríša, tak to byla pořádná pecka. Nárazem se zlomila jeho lyžařská hůlka, brýle sbíral po kopci a otřesen nevěděl kde vlastně je. Nakonec spočítal všechny kosti a zjistitl, že jsou na svém místě a neporušeny. A tak nakonec všechno dobře dopadlo a Ríša může s námi nadále hltat mnoho kilometrů na H-D.

V každém případě, shrnuto a podtrženo, sportovní a společenské klání H.O.G OSTRAVA a H-D CLUBU MORAVIA v Les 2 Alpes se vydařilo, poděkování patří našemu Tonymu, že nás pár nadšenců dal dohromady a Ti co s námi nebyli mohou jen tiše závidět.  J

Anděl

III.národní HOG Ples 13.2.2009, Hotel Imperial, Ostrava
Stejně jako loni jsme se jednoho krásného zmrzlého..odporně a hnusně zmrzlého, mlžného a prostě absolutně zimního večera slezli ze všech koutů zemičky podpořit nadšeně HD fans na plesík, pořádaný naším Chapterem opět v osvědčeném ostravském hotelu Imperial. Tonda se opět vynasnažil spáchat  akci ve velkém formátu,což se mu opět pro všeobecnou radost podařilo, mimo kulinářských specialitek nás čekala nejedna hudební laskominka jako Laura a její tygři, Femme Fatale, náš "domácí" Izzi zapěl se svou druhou kapelkou, o další kalorické ztráty se postaral snaživý Dj, pánové se měli možnost zapotit při přehlídce chatrné HD módy na chatrných tělech dlouhonohých krasavic,taktéž sponzoři se plácli přes kapsu, mezi cenami s nám vyloupl dokonce pěkný exemplář Buella..šťastný výherce byl zcela infarktově nadšen.

Účast byla letos o něco slabší než v loňském roce, nicméně zábava nevázla a do pozdních nočních..nebo brzkých ranních hodin se sály vlnily v ladných tanečních kreacích a hotelovými chodbami se potulovala kvalitně destilovaná individua.

Dalšího večera i když poněkud v užším kruhu "rodinném" se konaly poplesové "popravky" v Harey baru na Stodolní ulici, báječná nálada a kvalitní destilace se nám udržela v žilách, k radostnému zapíjení zdařilého večera nám halekala skupina "Kaktus clasic rock", které jsme obětovali poslední zbytky ušetřené energie. Dřív než se noc překulila ke konci, rozloučili jsme se s parádní náladičkou natěšení na příští akci.

Katka

Úvodník nové kronikářky.
Zdravím všechny nedočkavé čtenáře HOGáckých memoárů, po Stenlym přebírám žezlo chapter-historiana, což znamená že  s pramalým nadšením sama pro sebe vyhlašuju na akcích lehké alkoholové embargo a v případě, že by náhodou neklaplo, holt mi budete drazí muset s memoáry podat pomocnou.pamět..!! Nicméně pokusím se pro náruživé čtenáře udělat maximum, v případě větší vitrínky povolím uzdu fantazii, takže už předběžně se omlouvám za případné hrubky,hacky carky i faktické nesrovnalosti, všechny příběhy budou založeny na pravdě pravdoucí..a dokud neumřeli.tak tam jezdí dodnes.

 
Katka

 
Santa  Claus  Party  -  H-DC  Moravia
13.-14.12. 2008  Wild  West  Hotel,  Dyjákovice

Tak a máme před sebou poslední akci letošního roku, kterou jsme se rozhodli navštívit. A sice Santa Clause, kterou pořádá spřátelený club H-DC Moravia ve svém Wild West Hotelu, v nejteplejším místě naší republiky  a tím jsou Dyjákovice na jižní Moravě u Znojma.
Je tedy sobota 15.00 hod. odpoledne a já vyjíždím do Dyjákovic. V místě konání akce je již dávno rušno, protože domácí využili této akce a už někdy kolem 14.00 hod. začínají svou výroční schůzi a následně volby do výboru pro další období.
Po páté hodině jsem s těží zaparkoval na téměř plném parkovišti před hotelem a dle zvuků linoucích se z budovy ven to uvnitř už pěkně vřelo. Beru si tedy z auta svůj bágl a vstupuji do lokálu. A co nevidím. Samé známé firmy. Fugas, Vasil atd. Namířil jsem si to rovnou k recepci, abych si zajistil ubytování. Pokoj jsem si tedy převzal a po převlečení se si to vyšlapuji zpět do lokálu, do víru dění. Po samozřejmém pozdravení se se všemi, si kupuji první pivo a usedám ke stolu s ostatními. Zábava byla v plném proudu a jen co začala hrát živá kapela, taneční parket se zcela zaplnil.
V předu lokálu u baru byl umístěn nazdobený vánoční stromeček a pod ním hromada tašek s dárečky pro členy clubu Moravia a jejich příznivce. Někdy kolem deváté hodiny večerní, kdy měla kapela přestávku, byli jmenovitě a taky jednotlivě volaní členové, poté příznivci, aby dostali polibek a pak převzali svůj dárek. Tady bych ještě zmínil, že dárky předávala a taky se líbala půvabná, mladá, clubová sekretářka Jana, co jí jen síly stačili. Ještě jednou díky.
Dárky byly rozdány a zábava mohla pokračovat. Kapela se chytla svých nástrojů a začala hrát do skoku či do kroku.
Něco před půlnocí hudba ztichla a na uvolněný parket vklouzli dvě mladé striptérky lehce oděné a se santovskýmy čepicemi, aby nám ukázaly, co umí a jak jim to spolu sluší. 
Aby toho nebylo málo, tak se nám po skončení této dvojice přišla předvést ještě jedna mladá tygřice, která taktéž sklidila velký úspěch u zdejšího publika.   A to už bylo po půlnoci, kdy začalo být znát, že zmíněné publikum pomaličku a jistě řídne a odebírá se o patro výš do svých pokojů, aby dali odpočinout svým zmoženým tělům. Ráno je taky den a navíc cesta domů před námi.
Ráno byla připravená snídaně v podobě obložených talířů, šunka, sýr atd.. Pro toho, kdo potřeboval uklidnit podrážděný žaludek po bujaré party, byl k dispozici dobrý hovězí vývar. Taky jsem si dal.
Po snídani nezbylo už nic jiného než si sbalit svých pět švestek, rozloučit se s přáním všeho dobrého a hodně zdraví v novém roce a zmizet.
Na závěr bych chtěl poděkovat clubu Moravia za dobře připravenou akci a přátelské přijetí.

   viz. fotogalerie

Další společenská akce bude až příští rok a tou bude 3. národní harley ples, který pořádá náš Chapter a jako i minulé dva ročníky v Ostravě v hotelu Imperial. Tak uvidíme, jakže to vlastně všechno dopadne.            

Mikulášská  –  HOG  Chapter  Praha
 5.-6.12. 2008  TaT bar,  Pražská  tržnice

Je tady prosinec a to je čas pro Mikuláše. První Mikulášskou pořádá pražský Chapter. Tak hurá na Prahu.
Místo konání této akce byla Pražská tržnice, konkrétně TaT bar přímo na nábřeží Vltavy.
Je sobota 6. prosince a já odpoledne vyrážím autem směr Praha, ostatní členové našeho Chapteru vyjížděli již po ránu z Hlavního vlakového nádraží Ostrava, známým rychlíkem zvaným Pendolino. Kolem půl osmé večer jsem přijel tramvají před tržnici a to už nebyl problém zmíněný bar najít. Z jediných otevřených dveří vycházel hluk hudby promíchaný křikem a smíchem většího počtu lidí. Domácí, tedy členové Pražského Chapteru, to měli zdarma a ostatní za 200 kaček. Tak po zaplacení vstupného jsem vklouzl do útrob baru, který si myslím na tuto početnou skupinu byl dosti malý. Po rozhlédnutí vidím spoustu známých tváří, ale Ostraváci nikde. A tak usedám za stůl s presidentem H-DC Moravia. Ten zde zastupoval club sám. Volám telefonem našeho directora Tonyho, kde se zdrželi. Šel jsem tak říkajíc do kolen, prostě Ostraváci se dostali do Prahy a tak to vzali přes památky až na Petřín. Než se dostavili, cestou na toaletu jsem zahlídl ve vedlejší místnosti zbytky nějakého rautu. Poslední čtyři pomačkané chlebíčky se na mně usmáli, tak jsem je spolkl jako malinu. A jak chutnaly.
Po návratu ke stolu jsem si opět s radostí zakoupil kelímek piva o obsahu 0,4 l za 49 Kč a to už začínala hrát z reproduktorů hymna domácího Chapteru, kterou složil a ve studiu nahrál jejich člen Pavel Hrubeš přezdívaný Skladatel. Tím bylo zahájeno přijímání nových členů, tedy známé polévání vodou a předávání barev. Nejsem si jistý, ale myslím, že na této akci Pražský Chapter překročil počet 200 členů.
Po tomto ceremoniálu byla losovaná tombola, kde byly dárky v celkové hodnotě cca 130.000 Kč.
Někdy v tomto čase se ti naší členové slavnostně dostavili. Bar byl nacvakaný k prasknutí.
Bylo vyhlášeno, že za půl hodiny pánská část zúčastněných půjde na exkurzi do vedlejšího vykřičeného domu.
Tak jsme si rychle objednali pití, abychom nezmeškali zmíněný odchod. Udeřila celá hodina a všichni chlapi se zvedli jako jeden muž. A je to tady.
Venku před vedlejším vchodem jsme se postavili do fronty a pomaličku postupovali směrem dovnitř. No prostě klasická exkurze. Nevím proč, ale všichni se na sebe usmívali. Přitom tam trávu nikdo nekouřil.
Po kontrole ochrankou jsme byli konečně uvnitř a jelikož se jednalo o velké zařízení, tak jsme se tam rozprchli jako nic. Musím říct, že tolik pracovnic jsem ještě pohromadě nikde neviděl. Ještě teď cítím na kůži jak bylo v budově příjemně vytopeno. Myslím tím samozřejmě na chodbách.
Ale všechno jednou končí a i když jsme Mikuláše nikdo neviděli, byli všichni spokojení.  Druhého dne návrat domů opět já autem a ostatní ostravští Pendolinem.

   viz. fotogalerie,                                                                                                                                                                                                 

Volby  výboru  2009  =  Zabíjačka 
22.11. 2008  Štěpánkovice

Tak poslední míle je za námi a jak už z názvu vyplývá, je to taky poslední akce této motorkářské sezony. Svého Haryka má již každý určitě umytého, naleštěného a zaparkovaného v garáži a teď už se po několik zimních měsíců můžeme na něj chodit s nostalgii jen dívat.

A právě pro zpestření těchto smutných chvil, vymyslel náš člen Oskar Duda akci s jednoduchým názvem “ zabíjačka “. Jelikož si to vymyslel, tak se toho taky ujal a pro náš Chapter ve Štěpánkovicích, kde má vlastní restauraci, tuto podívanou s následnou konzumací zorganizoval.
Velký zájem o tuto akci mezi členy byl příslibem hojné účasti a tady napadlo našeho directora Tonyho uspořádat zde blížící se volby nového výboru pro rok 2009. Slovo dalo slovo a program dne byl jasný. Dopoledne zabíjačka, odpoledne volby a večer žranice.
Musím zmínit, že tomu všemu předcházelo hlasování na internetu o změně volebního systému, kdy na našich webových stránkách jsme měli tři návrhy na způsob voleb výboru. Členové tak mohli posílat hlasy jednotlivým způsobům volby, o kterém si myslí, že je nejlepší. Toto hlasování řídil Ross za dohledu dosavadního výboru a můžu již říct, že dle mne vyhrál nejlepší způsob, kdy se volí do jednotlivých funkcí zvlášť a hlavně volí se mezi lidmi, kteří mají o danou funkci zájem. Takže se už nemohlo stát, že dostanou nejvíce hlasů a tím vyhrají volby členové, kteří o práci ve vedení či výboru nemají vůbec žádný zájem               
Tedy přišel den D, sobota 22. listopadu 2008 a do Štěpánkovic se začali sjíždět již od dopoledních hodin někteří zvědaví členové, aby mohli dělat Oskarovi odborný dozor při zabití a následnému porcování pašíka.
Během odpoledne probíhala v hlavním sále restaurace volná zábava a v 16.00 hod., na kdy byl vyhlášen začátek voleb, se všichni členové společně odebrali o patro výš, kde již byly připraveny na stole kromě občerstvení obálky s hlasovacími lístky.
Martin Stopa coby activities officer schůzi zahájil a poté nás director seznámil s výroční zprávou za rok 2008, která byla v hlasování nadpoloviční většinou schválena. Po technických připomínkách některých členů bylo přistoupeno k samotným volbám.
Jak už jsem výše psal, bylo voleno do každé funkce zvlášť, kdy výbor navrhl svého kandidáta a poté se mohl kdokoliv z nás přihlásit coby protikandidát. Systém, jak se ukázalo, fungoval dobře, volby proběhli v klidu a měly svůj spád a řád.
Jakmile bylo odvoleno a byli známí noví funkcionáři, mohli jsme přikročit k dalšímu bodu a sice diskuse. Kupodivu se nikdo nepřihlásil a tak nás již staronový výbor mohl směle seznámit s velkou připravovanou akcí a tím je 3. národní ples HOG 2009, který bude opět pořádat náš Chapter v hotelu Imperial v Ostravě dne 13. 2. 2009.
Poté se mohla oficiální část dne ukončit a o patro níže v šenku opět pokračovat ve volné zábavě. Kdo musel, odešel a kdo nemusel, zůstal na pravé, nefalšované vepřové hody.
Co říct na závěr. Určitě velké poděkování Oskaru Dudovi za dobře připravenou a zvládnutou akci a také za poskytnutí kulturního prostoru, kde mohli letošní volby v klidu proběhnout.

   viz. fotogalerie

  DEMOKRATICKY  ZVOLENÍ   

 Výbor :

 Selník Antonín - director                                  Rafaj Milan  -  assistant director
Stopová Pavla - treasurer                                 Chambers Ross  -  secretary
 Horák Roman - webmaster                              Stopa Martin  -  activities officer                    

 Ostatní :

Pekárek Radek - head road captain                Duda Oskar - road captain
Souhrada Josef - road captain                         Maršálek Richard - road captain   
Chambers Kateřina – membership officer     Richter Stanislav - photographer
Pekárková Libuše - ladies of harley officer    Richter Stanislav - historian 
Žáček Mojmír - editor               

Poslední  Míle  HOG  Chapter  Ostrava
11.-12.10. 2008  Ondrášův  Dvůr

Takže rakouský Faaker máme úspěšně za sebou a motorkářská sezona se pomaličku chýlí ke konci. Nastává tedy čas pro uspořádání poslední míle.
Z důvodu nepřítomnosti našeho directora, který byl tou dobou na dovolené v Egyptě se pořádání této akce ujali dva Jirkové a sice Jiří Biegoň a Jiří Juščík. V loni poslední míli pořádali taky tito dva členové a sice v Ondrášově Dvoře v Beskydech poblíž obce Bílá-Mezivodí. Jelikož se nám tam všem líbilo, tak proč vymýšlet něco nového. Volba byla jasná - Ondrášův Dvůr.
Je 11. října sobota ráno a já se pomaličku blížím na svém choperu k Ostravě. Pomaličku proto, protože byla šílená mlha. Těsně před Ostravou se mlha rozplynula a počasí se začalo měnit k lepšímu.
Sraz jako vždy u čerpačky OMV na Mariánskohorské ulici. Jelikož jsem přijel kvůli mlze na poslední chvíli, tak po mém natankování benzínu byl vydán pokyn k odjezdu. Začali se startovat motory a oblékat potřebná výstroj. Z důvodu bezpečnosti a hladkého průjezdu Ostravou domluvilo pořádající duo auto městské policie, které naší kolonu doprovázelo a vyvedlo z města ven. Na Frýdeckomístecké ulici u Makra se od nás policajti odloučili a my jsme si to v klidu namířili nejkratší cestou do Beskyd.
Po příjezdu na místo konání jsme se všichni ubytovali. Hodinu čekání na oběd jsme strávili vyhříváním se na sluníčku na terase. Dle předpovědi meteorologů mněl být poslední pěkný víkend. Tou dobou se s námi přijeli taky pobavit někteří členové Chapteru Praha a H-DC Moravia. Po chutném obědě - ale mizerných porcích - jsme se opět scházeli na terase, kde nám potom Achát oznámil, že budou následovat soutěže. Po rozdělení do družstev se šlo na věc. Začalo se soutěží o nejpomalejší jízdu na motorce, potom slalom na motorce na čas, pak následovalo házení pneumatikou do dálky a na konec byla soutěž v běhu s partnerkou v náručí na čas. Tady nastal menší masakr. Některým chlapcům se v té rychlosti a pod tíhou nákladu zamotali nohy a nastal pád na tvrdý asfalt. Samozřejmě i s nákladem. Tak tady tekla krev ! Modřin a oděrků, zejména u děvčat bylo dost. Holky dělaly jakože nic, ale výraz v jejich tvářích prozrazoval, že by svého nositele nejraděj koply do pr..le. Tím se dal soutěžím konec.
Po soutěžích se za námi na chvilku přijeli podívat ostravští HDC. Po jejich odjezdu jsme se všichni stáhli do restaurace, kde začala volná zábava a čekalo se na zpracování výsledků v jednotlivých soutěžích. Mezi tím se dostavila živá kapela, která si vybalovala své hudební nádobíčko.   
Následovala teplá večeře a potom se mikrofonu ujal Achát, abychom se dozvěděli, jak se jednotlivá družstva umístili. Ten nám ale oznámil, že  porota vymyslela, jak dát ještě slabším družstvům šanci na získání potřebných bodů k lepšímu umístění. A sice, když skočí soutěžící venku do bazénu nahoře bez, tak získá 1 bod. Když ale skočí i dole bez, tak získává 2 body. Vážení, to by jste nevěřili, jak se holky mírně posilněné alkoholem ochotně svlíkaly. Takže nastalo téměř hromadné skákání do ledového bazénu, až v jednu chvíli ani porota sama nestačila sledovat, kdo vlastně byl nahoře či dole bez a do kterého družstva vlastně kdo patří. No můžu vám říct, že foťáky fotily a blesky blýskaly. Jako funkcionář “Fotograf“ o tom něco vím. Bohužel, dostal jsem zákaz tyto fotky dát na naše stránky a ani jinak je zveřejňovat. Mám je tedy v trezoru. Škoda, povedly se !!!
Bazén tedy se soutěžními výsledky pěkně zamíchal a po převlečení do suchého oblečení a při hrnku horkého čaje bylo konečně pořadí vyhlášeno, dárky rozdány a to už začínala kapela hrát k tanci či do kroku. Během hudebních přestávek byly vyhlašovány nejrůznější soutěže, jako např. kdo má nejdelší vlasy, fousy a kdo je nejvyšší, nejmenší, nejširší a nejtenčí a nevím co ještě.
Kolem desáté hodiny večerní nastal hřeb večera a sice pečené sele. Kolem tohoto stolu nastala menší mela a tlačenice. Vypadalo to jako když se piraně vrhnou na svou kořist. Ale tady naštěstí krev netekla. Tady všichni jen spokojeně mlaskali. Kapela se taky posilnila a pak se dala zase do práce.
Ví, co na zdejší lidi platí, a tak jim servíruje jeden šlágr za druhým. A bůčky se jen vlnily.  S pokročilým časem se začali jednotlivci vytrácet do svých chatek, aby zde nasbírali nové síly na další den. Po ránu nás čeká cesta zpět do svých domovů. 
Ráno byla krásná modrá obloha, nikde ani mráček a sluníčko jen hřálo. Tak to je fajn, dobře se nám pojede. Od osmé hodiny ranní jsme měli v restauraci připravenou snídani, ale to už bylo individuální jako samotné odjezdy. Dle libosti, jak se kdo cítil.
Kolem desáté hodiny dopolední jsem se tedy vydal na cestu a když jsem zmínil krásné počasí, tak to jsem ještě nevěděl, že od Rožnova až domů pojedu opět v husté mlze a pořádné zimě. Ale to nic nezměnilo na tom, že jsme prožili fajn víkend a máme za sebou vydařenou akci.
       
   viz. fotogalerie

11.    European  bike  week
    2.-7. 9.  2008,  Faaker See, Rakousko

I když tato mega akce oficiálně začínala již v úterý 2.9. 2008, spousta nedočkavců přijížděla už během předchozího víkendu. My však nedočkavci nejsme a tak jsme přijeli až ve čtvrtek 4.9. 2008.                              
Tedy kolem páté hodiny odpolední náš chapterovský stan již začínal fungovat a točili se první betelné škopky. Během podvečera přijížděli další naší členové i se svými kamarády, kteří přijížděli rovnou ze svých domovů.
Tak se stalo, že velká část plochy campu Florian byla obsazená Moraváky, protože zde byli vedle sebe utáboření jak HOG Chapter Ostrava, tak H-DC Moravia a HDC Ostrava.  Tedy němčina zde neměla šanci.
Celý večer se jedlo, pilo, hodovalo a všichni si užívali přátelskou atmosféru, ke které přispívalo oproti loňskému roku velmi teplé počasí. Po půlnoci se začali jednotlivci vytrácet do svých stanů, aby dali odpočinout svému tělu po náročném dni.
Po celou dobu konání tohoto srazu zde neexistuje noční klid, protože na uzavřeném silničním okruhu kolem jezera stále krouží Hádéčka. Tedy i tato noc nebyla výjimkou a zvuk motorů byl doplňován u některých stanů větším, u některých stanů menším chrápáním.
Ráno byla trošku mlha, na obloze černé mraky, ale ty se rychle rozplynuly a bylo jasné, že bude krásný den.
Pro vykonání osobní hygieny bylo nutné vystát si frontu na záchodky a po této úlevě se opět postavit do další fronty, která směřovala do útrob koupelny, kde jsou jak umývadla, tak sprchy.      
Během dopoledne se snídalo, posedávalo a kafíčkovalo.
Každý den kolem jedenácti hodin dopoledne se v jak malé tak ve velké village otevírají stánky s nejrůznějším zbožím, kde si přijdou na své snad všichni motorkáři, ať už jsou příznivci jakékoliv tovární značky.  
Na vysvětlenou, slovo “ village “ má v angličtině stejný význam jako české slovo “ vesnice “. Jsou to tedy dvě velké plochy na asi 2 až 3 km od sebe vzdálených loukách, kde jsou soustředěny veškeré stánky s oblečením a nejrůznějšími motorkářskými doplňky. V malé village jsou soustředěny menší stánky, kde probíhá prodej spíše neznačkového zboží a naopak ve velké village se nacházejí stany autorizovaných dealerů, převážně značky Harley-Davidson a to z nejrůznějších koutů Evropy.         
Zde má taky postavený vlastní stan Evropský dovozce motocyklů Harley-Davidson, který na této akci vystavuje nové modely pro příští rok.  Jelikož
ve velké village také probíhá hlavní kulturní program srazu, je zde spousta stanů s občerstvením a podiem, kde se hraje blues, country a rocková hudba.
Ale zpět. Celé odpoledne se neslo v duchu procházení všech možných stánků, prohrabávání se v různém zboží, zkoušení a nakupování.
Když jsme už měli toho chození dost a sluníčko stále dostatečně hřálo, šli jsme si pro plavky a následně se odebrali k jezeru. Voda byla křišťálově čistá a pěkně studená.
Večer se na nás přijeli podívat někteří naší méně otužilí členové, kteří zvolili ubytovaní v soukromých pensionech až několik desítek kilometrů vzdálených.
Opékaly se klobásy a steaky, pivo teklo proudem. Co víc si přát.          
Opět klid a pohoda, přátelské posezení. Zase jeden příjemný den za námi.
Druhého dne ráno v sobotu 6.9. 2008 jsme si s Milošem přivstali, protože jsme byli domluvení, že v tento den zvedneme kotvy a pojedeme nach hause, neboli domů.
Takže proběhla malá hygienická očista, lehká snídaně (dietní párky) a sbalení stanů. Po nastartování a zahřátí motorů jsme se krátce rozloučili, zamávali a vyrazili. Po prokličkování a vymotání se z města na dálnici jsme opět vytáhli ručičky tachometrů na svých 130 – 140 km/h a cesta nám ubíhala dobře, k čemuž také přispívalo - jak jinak - teplé a slunečné počasí.    
Jelikož byla sobota a navíc první školní týden, provoz jak v Rakousku, tak i u nás doma byl vcelku slabý.

Sečteno a podtrženo, máme za sebou opět jednu vydařenou mega akci, bezstarostný týden strávený v sedle našich Halleyů, a nezbývá mi nic víc než říct :                                    
            “ Ahoj Faaker See, tak zase za rok “

   viz. fotogalerie

ROSOLINO  MARE  -  VENEZIA
  31.8.-3.9. 2008  Itálie

A máme tady poslední prázdninový víkend a to je termín, kdy H-DC Moravia pořádá Wineland rally v Dyjákovicích a místo konání jako každým rokem je Wild West Hotel.
Je sobota 30. srpna a na tuto akci jsme nejeli společně, protože někteří se napřed chtěli zúčastnit svatby našeho člena Pavla Czepiece a až odpoledne vyrazit do Dyjákovic na Wineland rally. Ti, co to nestíhali jako já, jeli samostatně a rovnou do vinařské země.   
Každopádně sraz v sobotu a zde, protože druhého dne ráno, tzn. v neděli 31. srpna vyrážíme jižně napříč Rakouskem do slunné Itálie.                                                
Na východním pobřeží Itálie v rekreačním městečku Rosolino Mare   ( Růžové moře ), máme zaplacené apartmány a tady bychom měli společně strávit 3 dny a 3 noci poleháváním a odpočinkem u moře.
Po těchto - doufejme - teplých a příjemných dnech bychom se měli na svých harleyích dopravit do Rakouských Alp do známého města Villach na 11. ročník celoevropského srazu nazvaném European bike week, který se koná každoročně na pobřeží jezera Faaker See.
Tedy v sobotu k večeru jsme se všichni sešli a ubytovali ve zmíněném hotelu Wild West a na dvoře pod zastřešením povečeřeli a mírně popíjeli. Samozřejmě mírně, protože ráno máme před sebou odhadem nějakých 850 km jízdy po dvou kolech. Jen Michal Staněk to nějak nezvládl a ožral se jako prase.
Tedy v neděli ráno po malé snídani jsme si sbalili svých pět švestek a vyrazili k nedaleké rakouské hranici. Z našeho Chapteru jeli Tony, Pepino, Richard, Michal a já - Stanley. Spolu s námi ještě jel Miloš Moskva a Petr.
Den před námi vyjelo z Ostravy naše doprovodné auto s proviantem a posádku tvořilo duo Jana se Sandrou.
Tedy počasí se nám vydařilo, bylo krásně teplo a sluníčko už od rána pěkně hřálo.
Někdy po deváté hodině jsme přejeli rakouskou hranici a asi po padesáti kilometrech jsme konečně najeli na dálnici a pak už to jen svištělo. Byla nutná zastávka na nejbližší čerpačce, abychom zakoupili dálniční známky. Ty byly k maní až na druhé pumpě. Po nalepení nám už nic nebránilo k bezstarostné jízdě. Ručičky tachometrů jsme vytáhli na 130 až 140 Km/h
a tam jsme je drželi dle možnosti po celou cestu Rakouskem až na Italskou hranici. Na Italské straně jsme si vytáhli z automatu dálniční lístek a potom rychle zakouřit, vyčůrat a opět startovat. Máme ještě před sebou 350 km a čas rychle ubíhal. To kouření a čůrání jsem zdokumentoval, mrkněte do foto galerie.    
Díky tomu, že jsme na motorkách a ne auty, jsme vcelku rychle projeli šílenými zácpami v Benátkách a už jsme si to mířili přímo do Rosolino Mare. Přejížděli jsme mnohakilometrový most, kdy bylo napravo moře, nalevo moře a před námi jen úzká cesta. Ale to se už začínalo smrákat a moje černé sluneční brýle začínaly být na obtíž. Po přejetí mostu bylo v  dálce vidět nějaké město. Ano přátelé, dle cedule vjíždíme do Rosolino Mare. No sláva, už jsme tady. Máme toho celkem plné kecky, i když bylo někdy kolem osmé hodiny večerní, tak bylo teplo a po celém dni stráveném v kůži se rychle ubytováváme, sprchujeme a převlíkáme do šortek a triček s potiskem Harley-Davidson.
Holky už čekaly a přivítaly nás gulášovou polévkou. Díky za to - po celém dni něco teplého do žaludku.
Jelikož se jedná o rekreační letovisko a náš hotel byl téměř v centru, všude kolem byly samé atrakce a neony všech barev jen svítily. Neodolal jsem a vydal jsem se na čumendu a v neposlední řadě taky na pivo. Žízeň byla veliká. Městečko i centrum je malinké, všude, kde se člověk podívá, byly jen pizzerie, bary, herny, restaurace a tak podobně. Za chvíli jsem to prošel a potom se usadil v jednom z baru. Plzeň to nebyla, ale pít se to dalo. Když člověk procházel ulicemi, tak bylo často slyšet češtinu. Že zde tráví spousta Čechů svou dovolenou dokazovalo i to, že servírky se zeptaly nebo odpověděly lámanou češtinou.
V pondělí ráno jsme na terase posnídali a potom se vydali do nedaleké samoobsluhy nakoupit kartony piva na večer. Ještěže jsme měli na pokoji velkou chladničku. Dobře vychladit pivo je potřeba na celý den, protože od samého rána je pořádný pařák. Dopoledne jsme na sebe natáhli plavky a pak se vydali k moři. Šlo se pěšky a byl to pořádný kus. Když jsme tam v tom horku došli, tak to už po nás tekly potoky potu. Nevadí, jdeme se přece koupat. Pláže byly písečné, tak jsme tedy ručníky natáhly na rozpálený písek, obnažili naše vypracované těla a jednotlivě jsme si to namířili k vodě.
Překvapením pro nás byla teplota vody. Člověk se tam mohl rochnit třeba hodinu a nebyla mu zima. Pláže i moře byly vcelku čisté, lidí tak akorát. Ani málo ani moc. Moře ovlažuje jen zvenčí nikoliv zevnitř. Museli jsme se tedy přesunout pod slunečník do zdejší restaurace a okusit jaké zde mají pivo. No nic moc, ale co se dá dělat, jsme přece v Itálii. Až jsme toho měli tak akorát, opět jsme se vydali vstříc mořským vlnám. Obdivuhodné bylo, že když člověk stál chvíli v klidu, tak kolem něj začaly kroužit asi 30 cm dlouhé makrely. To by bylo něco pro Pikeše. Ostatně ten by se měl taky připrckat na svém chooperu, protože má jeden pokoj zaplacený.  
Bylo pozdní odpoledne a některé účastníky našeho zájezdu přepadl hlad.
Věčně hladový Petr se nabídl, že zajde do obchodu koupit brambory. Nakonec obě holky šly s ním, a když jsme se vrátili do hotelu i my ostatní, tak se jelo na obě kuchyně, které jsme měli k dispozici. Tzn. v každé jedna z holek chystala jinou přílohu k Petrovým bramborám. To jsme si šmákli.
Večer jsme na terasu vytáhli dobře vychlazené pivo, víno a tvrdý alkohol. Co kdo chtěl, to pil. To vypadalo.
Když se blížila půlnoc, a všude jen ne na naší terase se rozprostřel klid noci, z dálky se k městu blížil a sílil rachot motoru. Někdo ze srandy řekl: „ Pikeš jede.“.  Podle zvuku motorka jela směrem do centra. Postavili jsme se, abychom přes zábradlí viděli, kdože se tam žene. Světe div se, černý chooper, vlající dlouhé vlasy, tak to je Pikeš. Po chvíli telefonoval, tak se ho zdárně podařilo navigovat k nám do hotelu. To bylo radosti.
Druhého dne ráno, tedy v úterý, opět slušné horko a to ještě nebylo ani půl desáté. Jak kdo vstal, tak posnídal a během dopoledne jsme využili hotelového bazénu, který byl umístěn o tři patra výš na střeše hotelu. Povinností bylo u plavčíka zakoupit koupací čepici v ceně 1 EUR. Byli jsme na tom všichni stejně, po nasazení čepice, jeden dement jako druhý.                        
V poledne zase holky uvařily lehký oběd a po hodinovém spánku jsme se jako předešlý den vydali k moři. Už se nám nechtělo válet se na písku , tak jsme si zaplatili půjčení slunečníku se dvěma lehátky. Dvojici to myslí vyšlo na 10 EUR. Sluníčko peklo, voda byla opět teplá, co víc si přát. Pod slunečníkem na lehátku to bylo fajn. Tony využil kolem jdoucí asijskou masérku, která nabízela thajské masáže a nechal si namasírovat záda. Prý mu to pomohlo, nicméně za 10 EUR. Celé odpoledne jsme trávili střídavě koupáním a podřimováním pod slunečníkem. Vskutku příjemné.         Kolem páté hodiny odpolední jsme se vrátili do hotelu a po osprchování jsme si celí vyprahlí s chutí otevřeli vychlazené pivo. A tady slovo dalo slovo a Tonyho autem jsme se vydali na prohlídku do asi 60 km vzdálených Benátek. Na palubě Tony, Miky, Sandra, já a za kormidlem Jana. Auto jsme zaparkovali na kraji města v patrové garáži a dál jsme šli pěšky. Prošli jsme se historickým centrem a skončili jsme snad u hlavní památky Benátek a to je náměstí Marco Polo. Už byla tma a nás už pěkně skřípl hlad. Usadili jsme se tedy v jedné restauraci v úzké uličce a objednali si pizzu. Najedení a napojení jsme se vydali zpět k autu. Jelikož to byl pěšky slušný kus cesty a už jsme si ani pořádně nepamatovali kudy jsme se sem dostali, tak jsme využili městské hromadné dopravy v podobě motorových lodí a za pár éček se nechali zavést do stanice poblíž garáží.
Do hotelu jsme přijeli snad někdy kolem 22.30 hod. ale Richard, Pepino a Michal, kteří se jeli někam projet na motorkách se ještě nevrátili. To nám bylo celkem divné ale, jsou dospělí a snad ví, co dělají. Seděli jsme tedy opět na terase a klábosili o všem možném i nemožném. Ale když už byla půlnoc a ti tři se stále nevraceli a co víc, oni ani nebrali mobil, tak to už bylo hodně divné. Po nějaké chvíli byl slyšet zvuk blížících se haryků a tak jsme si oddechli. Viditelně unavení ale s úsměvem na tváři nám líčili, jak cesta, kterou se vraceli, byla uzavřená kvůli třem hořícím kamionům. Tedy vraceli se, jak říkali, cestou, necestou, polem, nepolem. Dobře to dopadlo.
Dalšího dne, ve středu ráno bylo nečekaně opět horko. Zase jak jinak než individuální snídaně, jak kdo vstal, ale tady už to musím napsat. Michal chrápe každý den až do oběda. Nemožné!
Během dopoledne zase cesta do obchodu nakoupit a doplnit zásoby piva. Po obědě jsem se už těšil, jak se vyvalíme na lehátka pod slunečník a budeme zlehka očumovat ženské. Dočkal jsem se. Pro zpestření jsme se toho odpoledne vydali na procházku ke vzdálenému molu. Tam jsme plavali a nazpět jsme šli pěšky. Po návratu jsme odskočili do restaurace na jedno orosené a potom rovnou do vody. Zase nějaká hodinka lehkého spánku a pomaličku abychom se balili. Bylo vidět, že v dáli jsou černé mraky a po chvíli nám bylo jasné, že tyto mraky se ženou rovnou k nám. To snad ne !
Příští den je čtvrtek a to bychom měli vyrazit do Rakouska. Vidina jízdy v dešti mně moc nenadchla.
Po návratu na hotel jsme se osprchovali s tím, že si dáme nějaké to pivko a večer půjdeme společně na večeři do některé ze zdejších restaurací. Michal už to měl prošmejděné a tak nám poradil, kde je větší restaurant s dobrým jídlem. Tož jsme se tam vydali. Měl pravdu. Celkem větší podnik, kde byly velké stoly pro početnější skupiny, jako jsme byli my. Jídlo bylo od různých druhů pizzy, přes těstoviny až po dary moře. Tak to jsme se zase jednou nacpali.
Mezitím se mraky přiblížily a začalo se blýskat. Jak jsme seděli na hotelové terase a dopíjeli zbytky nakoupeného alkoholu, tak v jednu chvíli mrholilo.
To byly špatné vyhlídky. Nálada byla rázem na bodě mrazu.
Ráno k naší radosti byla obloha jako vymetená a slunce už pěkně smažilo. Malá snídaně a začalo se balit. V 10.00 hod. měla přijít zaměstnankyně české cestovky převzít uklizené apartmány. Už jsme se ji nemohli dočkat, protože sedět oblečený v tomto pařáku, to nebylo nic příjemného.
Pokoje byly předány a tak jsme mohli startovat motory. Richard, Petr a Pepino se dohodli, že si cestu natáhnou a vezmou to někde přes Alpy.       
Jelikož Tonda zajišťoval bufet pro náš chapter a další jeho známé, měla tedy do Vilachu přijet jeho dodávka se stanem, stoly, lávkami jídlem a pitím. A to vše musí někdo vybalit, postavit a zprovoznit.  
Takže Tony, Miki, Michal a já, jsme vyrazili nejkratší cestou směr Vilach. Po nastartování našich Harleyů jsme si v klidu oblékali bundy, helmy a rukavice a než se motory patřičně zahřály, tak na hotelových balkonech jsme již měli početné publikum, které nás vyprovázelo máváním. Odjezd byl tedy velkolepý.
Až do Benátek byl provoz vcelku hustý, ale jakmile jsme v Benátkách najeli  na dálnici, tak už to byla pohoda. Problém byl jen v tom, že automat na dálniční lístky byl již prázdný. Poslední vytáhl myslí Tonda, a tak Miloš a já jsme byli nuceni jet bez lístku. No nic příjemného, teď sice v klidu, ale potom u placení, nevím ! Cesta nám ubíhala celkem rychle, jak by ne, jeli jsme svých 130 km/h.
Že se blížíme k Rakousku, prozrazovaly doslova obsypané benzínové pumpy stroji tovární značky Harley-Davidson a drtivá většina majitelů těchto mašin měla na zádech barvy HOGu. Chaptery jako Roma, Milano, Padova atd.
Před Rakousko-italskou hranicí jsme si ještě udělali zastávku a natankovali benzín. V loni jsem se na této benzínce klepal zimou a oblíkal na sebe vše, co jsem měl, a letos právě naopak.
Takže bylo natankováno a my jsme mohli směle pokračovat v jízdě. Ale to už jsem dostával divný pocit. Věděl jsem, že se blížíme k těm malým kadibudkám, kde budou po mně chtít výše zmíněný dálniční lístek. Jeli jsme s Milošem vedle sebe a domlouvali jsme se za jízdy, jak to provedeme. Zda to risknout, jet za Tonym a když bude závora po jeho zaplacení nahoře, tak to rychle projet ?! Mimochodem, Pikeš to dělá běžně ! Fuj !
Nakonec jsme zvolili plán B. Přijeli jsme k budce, sesedli z našich harleyů, nechali jsme motory běžet a hrnuli se společně k celkem pěkné, opálené mladé Italce. Oba jsme měli nataženou ruku a v ní jsme mačkali deseti eurovou bankovku a opakovaně mleli stále dokola  “ Venezia, no ticket “ ,           “ Venezia, no ticket  “ …  Taliánka z nás byla komplet mimo. Ještě dnes vidím její vytřeštěné ale krásné oči. Myslím si, že v tu chvíli zapomněla, jak se jmenuje a co si má o nás myslet.                                                              Přijala tedy naše peníze, naťukala do počítače “ Venezia “, drobné vrátila a něco utrousila, tedy řekla. Dodnes nevím co. 
Nicméně tento tah se nám hodně vyplatil, protože u jiné z budek někdo projel bez placení na černo a Italská policie je asi po 20-ti metrech na Rakouské straně nekompromisně zatkla, nasoukala do policejní dodávky a odvezla.              
To se nám panečku oddychlo.
Odsud je to do Vilachu, co by kamenem dohodil, takže zanedlouho jsme se již proplétali ucpanými cestami kolem jezera Faaker See do campu Florian. Tady jsme měli rezervované místo a vlastním tělem nám ho před Poláky bránil Ruda se Zojou. První jmenovaný z Chapteru Praha a druhá jmenovaná z H-D Céčka Moravia.
Tonyho auto s proviantem již bylo na místě, tak po převlečení do lehkého, vzdušného oblečení nám nic nebránilo ve stavbě clubového zázemí a následně svých vlastních stanů.  Bylo krásné, slunečné odpoledne, žízeň byla veliká,  …..

       Pokračování v sekci   “ European bike week  2008 “
   
        
   viz. fotogalerie               
 

RIVIÉRA  -  H-DC  Moravia
  18.-20.7. 2008  Riviéra  BrnoTak máme tady pátek 18. července odpoledne a to začíná v Brně na Riviéře hlavní letní sraz H-DC Moravia. Cestou do Brna se obloha trošku mračila, ale po příjezdu na Riviéru, která je přes cestu naproti brněnskému Výstavišti, bylo vše v pořádku a sluníčko svítilo. To už bylo v campu dost známých tváří a na podiu hrála živá kapela. Šel jsem si do clubového stanu vyzvednout srazové tričko a odznak. Zde jako obsluha fungovala Jana Jahelková, čerstvá členka Moravie, která si již pořídila krásné skleněné oči.
A to ještě nebyl večer. Abych si mohl tyto skleněnky taky pořídit, musel jsem si, jak už je to u tohoto clubu zvykem, zakoupit jejich dolary. Teprve potom jsem mohl za tyto falešné dolary, na kterých je mimochodem podobizna nějakého amerického zločince, dostat pravé nefalšované pivo. Musím zde vyzdvihnout, že celou akci organizačně zajišťovali samotní členové pořádajícího clubu. Jak už ve vjezdu u brány, tak u stánku s pitím či jídlem. Když jsme u jídla, tak si návštěvník mohl vybrat a sice párky, klobásky, guláš anebo steaky, taktéž za zmíněné dolary. Byl jsem předem některými nejmenovanými a zároveň postiženými lidmi varován, že zmíněný guláš má jisté vedlejší účinky a sice pořádnou sračku, tak jsem raději nepokoušel osud a dal si dobře vypadající steak.
Zábava se pomalinku začala rozjíždět, byl zde v provozu trenažér, kde si mohli odvážlivci zkusit rodeo na býku.
Po setmění nastal čas pro stripteas a zde se nám předvedli kočky z brněnského Moulin Rouge. Aby dámské obecenstvo nepřišlo zkrátka, byl připraven také pánský stripteas. Musím říct, že spouště foťáků jen cvakali a blesky blýskali.
Po té se opět zábavy ujala živá kapela. Když začali hrát jednu starou osvědčenou pecku za druhou, taneční parket před podiem se kompletně zaplnil a dav se rozvlnil.
Kolem půlnoci se parket uvolnil a své umění přišel předvést nějaký kovboj a sice házení lasa na pohyblivý terč. V tomto případě zájemci z obecenstva přebíhali přes parket a kovboj je chytal do smyčky lasa. Ani jednou neminul, ale někdo z přihlížejících říkal, že to umí jen pod vlivem alkoholu. Střízlivý nikoliv.
Po té následovala opět volná zábava, tedy tanec, popíjení a klábosení o čemkoliv.
Ranních hodin přibývalo a lidí ubývalo. Pomaličku a jistě se všichni odebírali do svých nedalekých stanů za účelem zaslouženého odpočinku.
Jelikož jsem tady nemohl strávit i sobotu, tak jsem tedy ráno do sebe dostal porci česnekové polévky, jednu klobásku a po ranní očistě jsem zmizel jako pára nad hrncem.

Vím jen z doslechu, že v sobotu byla na programu vyjížďka do místního pivovaru, spojená s ochutnávkou zdejšího piva.
Sečteno a podtrženo, dobře zvládnutá akce, dobře vybrané místo, akorát těch lidí mohlo být víc. Ale tak už to s prvními ročníky akcí vypadá.   
A tak nezbývá než popřát klukům a holkám z H-DC Moravia hojnou účast spokojených bikerů a bikerek na dalších ročnících.

   viz. fotogalerie

BARCELONA  HARLEY  DAYS  ´08
10.-13.7. 2008  Barcelona – Španělsko
 
Je čtvrtek dopoledne 10. července a já jsem se dopravil na letiště Ruzyně v Praze abych se připojil ke Konymu a Simoně z pražského chapteru a společně se vydali na každoroční sraz Harley Days ´08 do Barcelony ve Španělsku, který mimochodem letos pořadatelé pojali coby oslavu 105 let Harley-Davidson. Let probíhal v klidu, jen při občerstvení se mi podařilo převrhnout plný šálek horké kávy do vlastního klína. Vercajk jsem měl v jednom ohni ale jinak dobrý. Bystrá letuška mne zásobovala papírovými ubrousky.
Po příletu do Barcelony jsme po obdržení kufrů nasedli do taxíku a vydali se do předem zamluveného čtyřhvězdičkového hotelu TRYP APOLO, který by mněl být poblíž místa konání akce. Po příjezdu do hotelu nám bylo jasné, že jsme tady správně, protože ve vstupní hale se procházeli sem a tam lidé v kožených vestách s barvami na zádech, nutno podotknout, že většinou to byli barvy HOGu. Malý problém nastal, když nám na recepci sdělili, že sice naše objednávka pokojů je v pořádku ale hotel je plný a musíme počkat alespoň dvě hodiny než někteří hosté odejdou a pokoje nám připraví. Bylo něco kolem 14.30 hod. a pomaličku nám začalo kručet v břiše. Vydali jsme se tedy do ulic najít nějaké bistro, kde bychom něco zakousli. Obloha byla azurově modrá, bez mráčku a teplota se pohybovala kolem 32 stupňů. Ulicemi se proháněli jezdci na harleyích ale ani jsem jim to nezáviděl, protože v tom horku v kůži, víme, to není nic moc. 15 minut chůze od hotelu byl přístav, kde jsme se taky najedli. Oběd jsme spláchli místním nic moc pivem a v tom Konymu telefonoval Zdeněk Šoula, president H-DC Moravia, jestli už jsme ubytovaní. Zdenál s Janou a s Medvědem, coby presidentem ostravských Hells Angels, na tuto akci letěli z Vídně. Zamluvený nocleh měli v tomtéž hotelu co my. Šli jsme tedy zpátky k hotelu, kde jsme se společně setkali v zahradní restauraci naproti Tryp Apolo. Po jednom vychlazeném pivu a sdělení si dosavadních zážitků z cesty, jsme se vydali společně ubytovat.
Pokoje již byli připravené a nám už tak nic nebránilo si je převzít a vklouznout do sprch za účelem osvěžení. Naštěstí na pokojích byla klimatizace, protože to neustálé vedro je celkem unavující.
Hodina, kterou jsme si dali na odpočinek, již uběhla a tak jsme se všichni sešli v přízemí v recepci a poté se společně odebrali pěkně po svých stejným směrem, kam směřovali projíždějící jezdci na harycích. Asi po jednom kilometru chůze, jsme přišli na velké náměstí, kde byl kruhový objezd. Zde vládl dopravní chaos za asistence policie, způsobený velkým množstvím motorek. To nám bylo jasné, že jsme na místě. Před námi se tyčily dvě vysoké z cihel vyzděné věže, které tvořili vcelku atypickou vstupní bránu do areálu barcelonského výstaviště, kde se Harley dny konaly. Výstaviště je tvořeno halami různých tvarů a velikostí, které byli po čas této akce zavřeny. Ty jsou údajně otevřeny jen pro různé veletrhy a autosalony. Vše se odehrávalo na chodnících, cestách a parkovištích mezi jednotlivými halami pod širým nebem. Dle barev na zádech jsou zde nejvíce zastoupeny chaptery Španělska, Itálie a Francie ale taky jsou vidět Němci a Švýcaři. Občas nějaký zbloudilý Angličan.
Prošli jsme si celý areál, zakoupili různé trička a při pohledu na stan s výčepem se nás okamžitě chopila únava. Tak jsme si zde odpočinuli.
I když slunce pořád ještě svítilo a hřálo, bylo již po osmé hodině večerní.
Namířili jsme si to zpět k hotelu a cestou, že si dáme někde v restauraci večeři. Jenže cestou zpět byli samé čínské nebo asijské restaurace a sice bez klimatizace. Tzn. horko a smrad.
Jelikož, každému chutná něco jiného, tak jsme se rozdělili. Zdenál, Jana a Medvěd zabrousili do KFC na proklatě dobré kuře a já s Konym a Simonou jsme šli do našeho Tryp Apolo, kde v přízemí byla hotelová restaurace. To byla dobrá volba, protože zde byl příjemný chládek, celkem slušné pivo a špagety na několik způsobů.
Jelikož jsme toho chození za celý den měli už dost, tak jsme se sešli na pokoji u Medvěda a pro tuto příležitost jsme s Konym koupili na Ruzyni každý po jednom litru Jacka Danielse. Celý večer se nesl v poklidném popíjení a vyprávění různých zážitků a historek. Po jedné hodině ranní se řeklo „ Jdeme spát, zítra je taky den „. To jsem ještě nevěděl, co mně čeká za noční zážitek. Asi po dvou hodinách spánku mně vzbudila silná potřeba na malou stranu. Velké množství whisky udělalo s mou myslí své a byl jsem vzbuzen asi na 10%. Tak jsem bosky ve slipech vstal a aniž bych si uvědomil, kde jsem, vstoupil jsem do prvních dveří a ze zvyku za sebou zavřel. Lehké bouchnutí dveří mne probudilo a já stál jen ve slipech na hotelové chodbě ve třetím patře. Musím doplnit, že zámky ve dveřích nebyli na klíče ale byli elektronické na otvírání kartou. Tu však jsem u sebe neměl.
Pěkně naštvaný jsem se vydal hotelovou chodbou k výtahu. Ještě teď cítím jak jsem šel bosky po jemném koberci. Když jsem sjel výtahem do přízemí, zvonek výtahu cinkl a já vykročil do vstupní haly a zároveň recepce. Musel to být pohled pro bohy, chlap ve slipech, stříbrné řetězy a kérky až ke krku.
Namířil jsem si to ke zděšenému recepčnímu a propiskou ze stojánku jsem na nějaký volně položený papír vyryl 737, číslo mého pokoje. Moje mumlání a nulová schopnost artikulace hovořila za vše. Zmohl jsem se jen na nějaké „ Ajem sory „. Byl mi přidělen hotelový pikolík, který mne naložil do výtahu a vedl do mého apartmánu. Opět jsem opakoval zmíněné ajem sory ale to už jsem opravdu z posledních sil ovládal své svěrače či co abych tam nevykonal svou potřebu.
Sláva, dveře se otevřeli a po nezbytné kontrole mého občanského průkazu mi hotelový zřízenec dal pokoj a já si mohl sednout na trůn. Díky !!!
Po ránu jsme se jednotlivě trousili do hotelové jídelny na snídani. Snídaně zde byli skvělé, formou švédských stolů.
Někdy v 11.00 hod. jsme se sešli před hotelem a zakoupili dvoudenní jízdenky na turistický autobus, který jede okružní jízdu Barcelonou kolem všeho co je v tomto městě zajímavé. Takže celý páteční den jsme strávili prohlídkou tohoto gigantického města, které má sedm milionů obyvatel. Večer jsme vyrazili do ulic nasát noční atmosféru tohoto velkoměsta a po společné večeři v jedné z mnoha zahradních restaurací jsme se opět sešli na malý soukromý dýchánek u Medvěda v jeho apartmánu.
Druhého dne po ránu opět na nás čekala dobrá snídaně. Po ní následoval krátký odpočinek a pak jsme si sbalili hotelové osušky a vydali jsme se na pláž k moři.
Pláže byli vcelku čisté a byli jsme překvapení příjemnou teplotou vody.
Odpoledne jsme tedy strávili koupáním, opalováním a občerstvováním se pod slunečníkem před restaurací s výhledem na moře a sem tam to bylo zpestřeno nahoře bez.             
Kolem páté hodiny odpolední jsme usoudili, že už toho polehávání máme dost a vypravili jsme se zpět do hotelu. Cestou se začínala zatahovat obloha a zvedal se silný vítr. Po příchodu do hotelu jsme se domluvili, že si dáme hodinu pauzu na osprchování a odpočinek a potom společně vyrazíme někam do ulic velkoměsta na poslední večeři. Během zmíněné hodiny začalo venku pršet. Když jsme se sešli v recepci, tak déšť přešel v pořádnou průtrž mračen. Musím říct, že takové provazy vody jsem už dlouho neviděl. S naší večerní procházkou to vypadalo bledě. Kony, který se anglicky domluví, začal vyjednávat nějakou pomoc s recepčním. Variantu, kterou nám tento chlapík nabídl a sice, že objedná taxík a ten nás dopraví kam budeme chtít, to jsme okamžitě zamítli. Vyběhnout z hotelových dveří a přeběhnout pětimetrový chodník k taxíku, to znamená být durch mokrý. Potom ho napadlo, že kousek za rohem je celkem vyhlášená restaurace, kde vaří různé masné speciality. To nám vyhovovalo, tak recepční se chopil telefonu a domluvil nám rezervaci stolu. Během této chvíle déšť trošku povolil a my jsme se seřadili do řady a pěkně jako kačeny za sebou jsme šli podél zdí přilehlých budov až do zmíněné restaurace. Zde nás již očekávali, přivítali a usadili k připravenému stolu. Zdejší kuchař nás přesvědčil, že je mistr na přípravu nejrůznějších steaků. O něco horší už to bylo s velikostí porcí. Španělé v jídelních lístcích neuvádějí gramáž porcí a podle toho to taky vypadá. Čas ubíhal a příjemně strávené chvíle v poklidné, malé restauraci se naplnili a my se po zaplacení zvedli a vydali nazpátek. Opět u Medvěda malá soukromá párty na rozloučenou. To už jsem na mém těle dostatečně cítil odpolední sluníčko. Byl jsem pěkně spálený. Kolem půlnoci jsme to rozpustili a šli spát.
V neděli ráno po snídani jsme se naposledy společně sešli dole v recepci, kde jsme se rozloučili, protože Zdenál s Janou a Medvědem opět letěli do Vídně a jejich odlet byl o nějaké dvě nebo tři hodiny dříve než ten náš do Prahy. Po rozloučení jsem s Konym a Simonou taxíkem vyrazil ještě jednou na výstaviště na Harley Days, kvůli kterým jsme tady vlastně přiletěli a nakoupili ještě nějaké drobnosti a trička. V těchto chvílích se zde konala spanilá jízda. Tak jsme se vmísili mezi diváky na chodníku, pořídili pár fotek projíždějící kolony a poté spěchali k taxíku, protože náš pobyt v Barceloně se rychle krátil. Tedy rychle na hotelový pokoj vzít kufry, v recepci zaplatit a opět taxi, směr letiště.
Ve 14.00 hod. se naše letadlo ČSA odlepilo od startovací dráhy, nad mořem udělalo otáčku směr na sever a nám se tak naskytl pohled na celou Barcelonu. Takže ještě pár posledních fotek tohoto velkoměsta shora a bylo po všem.                           
                              Adios  Barcelona

   viz.Fotogalerie I.

45. ANNIVERSARY  HARLEY – DAVIDSON  CLUB  BRNO
27.-29.6. 2008  Camp  Baldovec
 
Tak 80. výročí HDC Praha máme úspěšně za sebou a týden nato se slaví další výročí a sice 45 let HDC Brno.
Brňáci pro svůj sraz zvolili camp Baldovec.
V sobotu 28.6. 2008, kolem druhé hodiny odpolední, Richard, Miloš a já       (  Stanley ), vyrážíme na dálnici směr Prostějov a následně Baldovec.
Do samotného campu vede jako pro motorkáře dělaná, děsivě vyhlížející štěrko-prašná lesní cesta. Po zaplacení poplatku 500 Kč zastavujeme u provizorní recepce za účelem vyzvednutí klíče od objednané chatky.
Klíče jsme získali, ale hlavní šok teprve přijde. Můj fob vůbec nefungoval a nebyl jsem schopen zrušit aktivovaný alarm a následně nastartovat. Hned na to slyším za mnou Miloše, jak mi říká „ Ty vole, mi nejde zrušit alarm „!
To mi bylo jasné, že nemám poruchu a chyba je někde jinde. Pomaličku k nám přicházel s úsměvem Láďa Moroň, aby nám oznámil, že jsme zastavili pod nějakým vysílačem, který nám ruší frekvenci. A tudíž naše foby nefungují. Je tedy nutné vzpomenout si na nastavený pětimístný číselný kód a následně ho namačkat tlačítky od blinkrů. Na kód jsem si vzpomněl hned, ale jak se to vymačkává už ne. A jestli to člověk 2x nebo 3x splete, tak už to nepůjde vůbec. Naštěstí pro mě se někde poblíž potuloval s pivem v ruce mechanik z brněnského servisu Harley-Davidson. Jak jsem už zmínil, kód jsem si pamatoval, tak mi to tam namačkal a mohl jsem v pohodě nastartovat. Zaparkoval jsem asi o 100 metrů dál u chatky a tam fob fungoval bez problémů.
Samozřejmě Miloš si svůj kód nepamatuje, tak mechanik jeho haryka tlačil i přes hvízdání alarmu a Miki zkoušel mačkat svůj dálkáč, až taky asi po padesáti metrech začal reagovat a mohl alarm deaktivovat. Lidí plné parkoviště mělo o zábavu postaráno.
Tak jsme si oddychli, v klidu se ubytovali a potom se vydali na pivo. Cestou jsme vyzvedli srazové odznaky a trička. Ty byli v ceně poplatku za vstup.
Na terase pod slunečníky se dobře sedělo, bylo pěkné počasí. Zde jsme se potkávali se starými známými z jiných clubů. Z našeho chapteru přijel opět Michal Staněk a taky Tomáš Skotnica, který tady byl už od předešlého, zahajovacího dne.
Od 11.00 – 15.00 hod. byla zorganizována vyjížďka do nedalekého Slavkova u Brna, kde byla výstava veteránů, ať už motocyklů nebo automobilů.
Tuto vyjížďku jsme nestihli na rozdíl od Tomáše nebo Ládi, kteří si to pochvalovali.  
Během odpoledne probíhaly různé soutěže jako páka, pití piva (pro ženy kofoly) na čas, skládání rozvodů H-D a taky probíhal lukostřelecký turnaj.
Jelikož tato akce byla součástí loňské American Weekend Party, byly zde taky k vidění různé americké automobily.
Kdo měl zájem, mohl přistavit svůj bike k posvěcení nějakým duchovním. Musím se přiznat, že ten proslov mi spíše připomínal zaklínání než svěcení.
Ve stanu HDC Brno byla výstava dobových fotografií, které zdokumentovaly celou historii clubu od roku založení, tedy 1963 až do dnešních dnů.
Od 18.00 hod. začínala hrát živá hudba. Samozřejmě rocková.
Během celého večera panovala přátelská atmosféra, alkohol tekl proudem.
O půl jedenácté večer se na podiu ujali mikrofonu pořádající za účelem  vyhodnocení srazu, předání plaket a diplomů.
Ve 23.00 hod. nastoupila poslední živá kapela a sice The Fireballs, která hraje Rock’n’Roll z 50. let a táhli to až do dvou hodin ranních. Tím byl celý program srazu vyčerpán.
Co dodat na závěr. Tak jako se Pražákům ve Vraném počasí vydařilo, tak i Brňákům se na Baldovci počasí podařilo. Organizace celé akce byla dobrá. Snad jen lidí mohlo přijet víc.
Nezbývá než popřát brněnskému clubu k jejich jubileu všechno nejlepší do budoucna a hodně dobrých akcí jako byla tato.

     viz. Fotogalerie I.
           Fotogalerie II.
 

80. ANNIVERSARY   HARLEY – DAVIDSON   CLUB   PRAHA
 20.-22.6. 2008  Camp Lávka u Vraného nad Vltavou
 
Je krásné sobotní ráno 21. 6. 2008 a já ( Stanley ) s Milošem a Tonym vyjíždíme směr camp Lávka u Vraného nad Vltavou, kde se už od pátku koná sraz pořádaný nejstarším clubem Harley-Davidson na světě. Ano pražský club Harley-Davidson je oficiálně uznán jako nejstarší na světě a tímto srazem slaví 80 let své existence. Tedy rok založení je 1928.
V sobotu je dálnice poloprázdná a tak jízda je poklidná a bez stresů. Po sjezdu z dálnice na Praha-Jesenice nás u benzinky čeká Ruda se Zojou z Chapteru Praha, aby nás provedli všemi těmi kotěhůlkami kolem Prahy až do Vraného. Cesty ve vesnicích na okraji Prahy jsou katastrofální, samá díra a záplata.
Hned ve vjezdu do campu byla provizorní recepce, kde jsme zaplatili poplatek 700 Kč a obdrželi výroční odznak. Tady musím Pražáky pochválit, protože ten odznak je skutečně výstavní.
Máme zaplaceno a tak jedeme do prostoru vyhrazeném pro stanování, kde nám Jana z HDC Moravia měla držet místo. Když jsme rozbili naše stany, tak byl prostor absolutně plný.
Kdo měl zájem, ve 14.00 hod. byl výlet parníkem po Vltavě. To jsme bohužel nestihli, přijeli jsme asi o 15 min. později.
Celé odpoledne se neslo v duchu různých soutěží. Např. jeden konec natahovacího lana přivázaný ke stromu a druhý konec kolem pasu soutěžícího. Ten měl za úkol běžet směrem k láhvi whiskey položené na trávníku a to přes silný odpor natahovacího lana. Z daleka ne každý se k té láhvi doškrábal. Komu se to podařilo a whisky uchopil, stal se jejím majitelem. Dále klasická soutěž urazit určitou vzdálenost na svém H-H v co nejdelším čase, tedy co nejpomaleji. Pití piva na čas, páka atd..
Nutno dodat, že bylo k vidění opravdu množství stařičkých Harleyů, ale také Indiánů a to v naprosto perfektním pojízdném stavu.
Okraj areálu byl zaplněn stánkaři, ať už s jídlem, pitím nebo s nejrůznějšími motorkářskými doplňky či tretkami. Byl zde např. provizorní tetovací salon s piercingem nebo také oficiální dealer značky Zippo se značkovými kuřáckými potřebami a doutníky.
HDC Praha si otevřeli svůj vlastní stánek, kde měli na prodej nejrůznější clubové odznaky, trička ale hlavně výroční srazové tričko 80 years.
Během odpoledne se také ukázali další členové našeho chapteru a sice Roman Horák s Boženou a Radek Pekárek s Libuší. Ti měli zajištěný nocleh v penzionu někde opodál. Taky Michal Staněk z jižní Moravy se přijel podívat.  
Večer se blížil a nastaly gratulace. Na podium přinesli tři zástupci jednoho německého clubu dřevěnou bednu s vypáleným nápisem HARLEY – DAVIDSON. Popřáli k osmdesátinám a otevřeli zmíněnou bednu, kde čekal dárek. Vlastnoručně vyrobená replika motoru Harley-Davidson z roku 1928, kdy byl pražský club založen. Opravdu pěkný dárek do klubovny. President oslavujícího clubu Tomáš Podhrázský byl vyzván, aby přišel na podium připít si  s německými kamarády, a osobně převzal dar. Jak bylo zmíněno, tito Němci vlastní někde poblíž Mnichova kovářskou dílnu, proto tedy takovýto netradiční dar.
Potom už podium patřilo rockovým kapelám jako Bubny Praha, Higway 61 a Ozzy Osbourne Revival.         
O půlnoci se na podiu zhaslo a celý společenský večer byl zakončen velkolepým asi čtvrthodinovým ohňostrojem.
Potom už fungoval jen velký zahradní bar.
Nastal čas pomalinku a jistě jít spát, jelikož ráno byla před námi cesta zpět do svých domovů, a nikdo z nás by nerad policajtům nafoukal.
Tolik stanů pohromadě, a navíc všichni posilnění alkoholem, znamenalo ze všech stran linoucí se jedno velké chrápání.
Po provedení ranní očisty jsme se vcelku rychle začali všichni balit, jelikož sluníčko začínalo pořádně péct a bylo jasné, že i druhý den bude pařák. Tato akce se opravdu vydařila, protože po celý víkend bylo nádherné letní počasí.
Taky místo, které bylo pro tento sraz vybráno, bylo ideální. Camp Lávka je ničím nerušený, protože je umístěn v přírodě u Vltavy a hlavně mimo obec.
Organizačně bylo vše dobře připraveno a zvládnuto, během celého konání oslav se neprojevili žádné nedostatky.
Na závěr snad můžu už jen popřát HDC Praha ještě spoustu let trvání clubu a hodně dobrých akcí jako byla tato oslava 80. narozenin.

     viz. Fotogalerie I.
           Fotogalerie II. 

9. HARLEY - DAVIDSON  INTERNATIONAL  FESTIVAL 
12.-15.6. 2008  Balaton,  Maďarsko 
 
Čtvrteční ráno 12.6. 2008 si balím věci a vyrážím spolu s Mikim do Maďarska k Balatonu na 9. ročník mezinárodního srazu nazvaného Harley-Davidson festival, který pořádá Maďarský HOG.
Vyjíždíme po ránu kolem desáté hodiny sami dva, abychom zabrali v campu nějaké slušné místo poblíž vody a sociálek, s tím, že ostatní přijedou druhý den, tedy v pátek někdy odpoledne. Počasí během cesty bylo tak akorát, ani horko ani zima, ale hlavně nepršelo, jak nám meteorologové předpovídali.
Provoz nebyl nijak hustý, takže se nám jelo dobře. Do campu jsme přijeli kolem 15.30 hod. a to jsme se ještě cestou zastavili nedaleko Balatonu v Tescu, koupit litr Jack Daniels a nějakou kolu.
V recepci jsme zaplatili poplatek 50 EUR a dostali jsme dva lístky. Na jeden  si vyzvedneme srazový odznak a tričko a na druhý, který je nazvaný     „Welcome drink „ načepují jedno pivo zdarma.
Místo pro stanování jsme si tedy našli a shodou okolností kousek od místa, kde jsme stanovali loni.
Rozbili jsme své stany, známým či blízkým jsme poslali sms zprávy, že jsme dorazili na místo živí a zdrávi.
Jelikož jsme už byli pořádně vyhládlí, vydali jsme se tedy do centra dění.
Musím říct, že cokoliv si dám v Maďarsku k jídlu, vždycky je velice chutné. Kterákoliv klobása, vše je velice dobře chuťově okořeněné.
Nechal jsem si tedy šoupnout na tácek pořádnou klobásu, slušnou dávku hořčice a kus chleba. A jak mi šmakovalo.
Zalili jsme to jedním welcome drinkem, tedy 0,4 l maďarského piva, vyzvedli si odznak, tričko a vydali se mezi stánky s nejrůznějším koženým oblečením, botami, tričky, stříbrem, ale taky náhradními díly a doplňky na biky. Však kdo jezdíte, tak to znáte.
Uličky mezi stánky byli lidmi vcelku zaplněny, tak jsme se odebrali na pivo.
Vše je postaveno stejně jako loni, takže opět louka v čele s velkým podiem po obou stranách lemována stany s jídlem a pitím.
V podvečer se zábavy ujal revival americké rockové legendy Twisted Sister.
Jak se setmělo, tak se začali hlavně Maďaři scházet na louku před podium a potom začala hrát mně neznámá, ale zde dle reakcí lidí asi hodně oblíbená Maďarská kapela. Taktéž rockového zaměření.
Dopřáli jsme si ještě několik panáků whiskey Jack Daniels a někdy po půlnoci jsme to zapíchli a šli si lehnout. Zítra je taky den.
Když jsme se ráno kolem deváté hodiny vypotáceli ze stanů panovalo již pěkné počasí. Umyli jsme se a šli si koupit do nedalekého mini marketu čerstvé pečivo. Vedle v zahradní restauraci jsme si dali celkem dobré espresso, kde, jak majitelka zjistila, že jsme češi, tak nám hned na účet podniku nalila nějaký sladký šnaps vlastní výroby. A už jsme v tom zase lítali.
Kolem poledne jsme si to opět namířili k hlavnímu stanu s jídlem. Poručil jsem si největší kuřecí steak co tam byl, k tomu kopu hranolek a jedno čepované. V přepočtu asi 230 Kč.
Po obědě jsme si sedli k vodě a dívali se na modrou, houpající se hladinu Balatonu a užívali si odpoledního klidu a odpočinku.
Ve dvě hodiny odpoledne přijel Ruda se Zojou z pražského chapteru a s nimi i Bohouš z Českých Budějovic. Dvěma prvním jmenovaným jsme museli pomoct rozbít stan, jelikož to jsou dvě nešiky v pokročilém věku.  Špatné bylo, že s jejich příjezdem se začal zvedat slušný vítr a počasí se trošku začalo kazit.
Někdy v 17.00 hod. dorazil Tony s Janou a jedním manželským párem, dle nášivky na bundě z clubu SCRC. Tou dobou přijel taky další náš člen, Michal Staněk se svým synovcem.
Večer jsme společně strávili ve velkém stanu, kde se jedlo, pilo a hodovalo. K tomu všemu hrály nějaké malé místní kapely.
Druhého dne ráno jsme se opět, ale už všichni společně, vydali do mini marketu na čerstvou snídani a potom vedle si v restauraci sedli na kafe. Zase jsme byli poctění a dostali na účet podniku domácí likér. Díky moc, ale nic moc.
Odpoledne přijel Milan Rafaj s Irmou a znalí zdejšího okolí navrhli, že nedaleko jsou termální lázně. Slovo dalo slovo a na svých Harycích jsme se vydali do asi 70 km vzdálených lázní. Šok jsme zažili, když jsme zjistili, že lázně mají jedny velké šatny společné pro muže i ženy. Kdyby aspoň nějaké krásné ženy, ale přijel zřejmě nějaký zájezd Maďarských důchodců, tak to vypadalo jako v hororu se zombie. Otevírání miniaturních plechových skříněk bylo elektronicky, z čehož mi tekly nervy. Není nad obyčejný klíč.
Když jsme měli zážitek s koupáním za sebou, bylo pozdní odpoledne a dostali jsme hlad. V nedaleké vesnici byla selská hospoda, kde se kdysi scházeli za Rakouskouherska nějací místní zbojníci. Hospoda měla vlastní museum a byla stará nějakých 250 let. Tady jsme si tedy dali všichni nejrůznější Maďarské speciality, dle mně spíše domácího typu.
Po zaplacení jsme se vydali zpět k Balatonu. Pohled tím směrem nevěštil nic dobrého, jen samé černé mraky.
Po příjezdu do campu jsme ke stanům zaparkovali své stroje a pomalinku se šourali směrem k centru hlavního dění. To se už ale začal zvedat pořádný vítr a spustil se slabý déšť. Chvíli po našem příchodu do hlavního stanu byl připraven Maďarský revival AC/DC, kteří po prvních akordech okamžitě strhli celý dav ke zpívání a skandování. Během vystoupení se venku vítr proměnil v silnou vichřici, která se všemi stany, byť měli silnou ocelovou konstrukci, cloumala všemi směry. Ve 21.00 hod. na hlavním podiu na louce začal se svou doprovodnou kapelou show kytarový mág Gary Moore. Po jeho vystoupení byl připraven velký ohňostroj, který zakončil sobotní živý program. Potom hrála už jen reprodukovaná hudba.
Někdy kolem půlnoci jsme se začali jednotlivě vytrácet, protože druhého dne po ránu nás čekalo balení a odjezd domů.
Během noci vichřice ustala a ráno bylo již klidné počasí. Asi hodinu před naším odjezdem se začali na obloze nahánět velké černé mraky, hlavně ve směru naší cesty.
Někdy kolem desáté hodiny ranní jsme tedy společně vyjeli. Po několika kilometrech začalo slabě pršet. Zastavili jsme u čerpačky doplnit benzín a obléct si nějaké oblečení do deště. Tou dobou projížděli kolem kluci z HDC Ostrava, kteří na nás počkali, abychom společně vyrazili. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká.                                                                                          
Asi o kilometr či dva dále jsou serpentiny. Tady, jak už to naše nečlenka Jana umí, opět porušila pravidlo jízdy v šachovnici a hned v první zatáčce si to zkrátila a tím pádem zkřížila cestu za ní jedoucímu a co je horší, že při naklopení své motorky ( Yamaha ) přibrzdila. Okamžitě šla k zemi a aby nebyla sama přejetá, byli nuceni to položit i za ní jedoucí Haryci.
Bylo sice po dešti, ale to Janu neomlouvá ! Před ní tou samou cestou či stopou projela spousta Harley-Davidson a stejnou rychlostí a nikomu se nic nestalo. 
Jezdec s takovými zlozvyky nemůže jezdit v koloně s ostatními !
Těžké zranění manželů z SCRC si vyžádalo okamžitě rychlou záchranku,  následně i vrtulník a v neposlední řadě i policii.                                                                                             Tady patří dík klukům z HDC Ostrava za pomoc při řízení dopravy atd.
Během asi dvou hodin, které jsme zde nechtěně strávili, silnice oschla, mraky odpluly a začalo panovat krásné, slunečné, letní počasí, jako by se nic nestalo.
Tedy asi po dvou, hodně nepříjemných hodinách jsme se vydali dál na cestu.
Díky slabému nedělnímu provozu nám cesta až domů ubíhala vcelku rychle.
Co dodat na závěr. Máme za sebou fajn víkend s hodně černým koncem.
Tady je třeba se zamyslet a vyvodit z toho rázné důsledky. Jezdec, jak jsem se později dozvěděl, který neumí na motorce klopit a vybírat zatáčky, má strach předjíždět náklaďáky a hlavně se děsí, aby cestou nebyly nějaké serpentiny, takový jezdec přece nemůže s námi jezdit v koloně. Navíc se sklony ke křížení cesty svým spolujezdcům při jízdě v šachovnici.     
To je jezdec „ Zabiják"!
                                           VÍCKRÁT  UŽ  NA  NAŠE  JÍZDY  NEBRAT !!!
                         
    viz. Fotogalerie I.                        

15. CZECH  HARLEY-DAVIDSON  HOG  RALLY
30.5.-1.6. 2008  Camp  Džbán
 
Tak Vážení, máme tady přelom května a června a tento víkend má každoročně rezervovaný pražský chapter pro pořádání české národní HOG rally a, světe div se, tento rok to je již jubilejní 15. ročník. Nemusím asi nikomu vysvětlovat, že se jedná o největší mezinárodní akci pořádanou v Čechách. 
Vyrážím tedy v pátek 30. května v 10.45 hod. s Mikim po dálnici směr Praha a už v tuto hodinu začíná sluníčko pěkně pražit. Druhá skupina, kterou vede Achát vyjíždí z Ostravy někdy kolem 10.00 hod. přes Hradec Králové a třetí skupinu vede Tony, kteří si to odstartovali zhruba v jednu hodinu odpolední a sice po dálnici.
Po šíleném prokličkováním se Prahou na Džbán následuje nezbytné ubytování a už v 17.00 hod. jsou přistaveny tourbusy, které nás zavezli na nábřeží Vltavy, odkud jsme měli vyhlídkovou plavbu parníkem. Zde nás čekalo milé překvapení v podobě rautu. Po třistapadesáti kilometrech jízdy na Harycích jsme byli celkem vyhládlí a tak nám pečená kuřecí stehna s hranolky anebo hovězí guláš s chlebem přišel vhod.
S plným žaludkem jsme už jen spokojeně klábosili, popíjeli pivo a kochali se krásou Prahy pohledem z parníku, který pro nás není běžný.
Po návratu do campu byla víceméně volná zábava, někteří jsme se šli pozdravit s kamarády do clubového stanu H-DC Moravia a na devátou hodinu večerní jsme měli pro náš chapter zamluvený největší stůl v restauraci v campu. Tady jsme setrvali po celý večer s pivem v ruce a o zábavu se nám taky částečně postaral pan Jack Daniels.
Někdy po půlnoci se jednotliví členové začínali vytrácet do svých loží.
Druhého dne tedy v sobotu jsme si zašli na jakous takous snídani a pak jsme se pomaličku začali zajímat o podrobnější informace v kolikže vlastně bude spanilá jízda Prahou a v kolik se musíme se svými stroji dostavit na parkoviště atd..
Spanilou jízdu si na této akci nechceme nikdy nechat ujít, i když člověk musí dlouze čekat na parkovišti na pařáku. Trasa je dle možnosti uzavřená a hlídaná dopravní policií ve spolupráci s pražskými road captainy a takovýto průjezd prázdnými pražskými ulicemi je svátek všech motorkářů.
Spanilou jízdu jsme si náležitě užili a poté ve 14.00 hod. byla připravená soutěž o nejhezčí motocykl v 5 kategoriích. Nejhezčí byly vybrána, ceny byly rozdány.
Vše se odehrávalo na hlavním parkovišti před campem a od 15.00 – 18.00 hod. byly připraveny bikerské hry. Páka apod..
Během celé soboty panovalo velké, parné horko, které způsobilo, že zúčastnění nechtěli soutěžit. Tady se musel zapojit starý mazák Honza Kadlec a s mikrofonem v ruce přesvědčoval a hecoval.
Kaskadér Mirek Lisý a nám dobře známý David Bryknar předváděli své bláznivé kousky.
V 18.00 hod. začala hrát první živá kapela a sice Little Fish, ty pak vystřídal Kabát revival.
Na většině motorkářských akcích se stalo pěkným zvykem, uspořádat soutěž Miss mokré tričko. A tak úderem 21.30 hod. to vypuklo. Jelikož jsem taky clubový fotograf, vyčistil jsem si čočku u mého aparátu a čekám, co bude.
Tož dobré to bylo. Některé byly velké.
Na půl jedenáctou měl být připraven Ondřej Hejma + Žlutý pes.
Jako naschvál chvíli před tím začalo pršet. Šli jsme si tedy sednout do restaurace na terasu pod zastřešení.                                                                Žlutý pes byl v dálce slyšet, nicméně během jejich celého vystoupení pršelo.
Po jejich vystoupení měla být takzvaná „ Life Sexy Show „.
Ta začala v podstatě ihned po skončení kapely, proto jsem to tedy nestihl a nebylo proč opět čistit čočku u mého aparátu.
Po těchto nahotinkách vypukl či vybuchl velký ohňostroj, který zakončil celý společenský program letošního srazu. To už bylo něco málo po půlnoci a tak byl nejvyšší čas jít do hajan.
Letošní 15. ročník se Káďovi a spol. opět podařil, za což jim patří náš velký dík.
        
    viz.  Fotogalerie I.
           Fotogalerie II
           Fotogalerie III 

SUPERRALLY  2008
8.-12.5. 2008  Fredericia,  Dánsko
 
Píše se 6. květen 2008 a my tzn. Tony, Miki a já ( Stanley )v odpoledních hodinách vyrážíme směr Havlov ke Zdeňkovi Šoulovi abychom se následující den přidali k H-DC Moravia a společně vyrazili směr Dánsko na Superrally 2008 pořádané v přímořském městě Fredericia.
Na Havlov jsme přijeli v podvečer, kde nás přijali s otevřenou náručí a pohostili uzenými koleny a pivem do plnosyta a plnopita. Zde jsme se taky dozvěděli, že Jana, pravá ruka prezidenta H-DC Moravia Zdenka Šouli, dostala neplánovaný žlučníkový záchvat a tak místo do Dánska putovala rovnou pod kudlu na operační sál do vojenské nemocnice. Tak tomu se říká pech, prý se hodně těšila.
Následujícího rána, tedy 7. května byl odjezd stanoven na 10.00 hod. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a nám nebránilo nic v odjezdu. No, bránilo, volně pohozený kbelík vyděsil Vasila natolik, že svého haryka téměř položil či opřel o plechový sud s vodou. Po Tonyho pomoci se podařilo Vasku i s jeho softailem vyprostit a potom jsme tedy mohli vyrazit do německých Drážďan, kde jsme měli plánovanou zastávku. Cesta do Prahy ubíhala celkem rychle, protože provoz kupodivu nebyl nijak hustý. Prahou jsme projeli celkem hladce a frčeli jsme směrem na sever. Kousek před hranicemi jsme se zastavili v restauraci na oběd, kde se k nám připojili další členové klubu Moravia. Asi po hodinové přestávce jsme si u nedaleké benzínové pumpy, která byla zároveň poslední na české straně, natankovali do plna a vydali jsme se přes hranici. Po několika kilometrech na německé půdě jsme projeli se zatajeným dechem kolem policejního zátahu, kde asi 30 policajtů odstavovali a kontrolovali auta. Alespoň já jsem zatajený dech měl, protože kdyby mi změřili hlučnost mých otevřených výfuků, tak by jim ta mašinka praskla. Kousek před Drážďanami nás na svém H-D stroji čekal Sammy, asistent director HOG Chapter Dresden. Ten nás v čele naší kolony vedl do centra, kde nám spolu se svou českou manželkou Míšou zajistili v jednom z hotelu nocleh. S radostí jsme se ubytovali v čistém a útulném hotelu a po osprchování jsme se vydali se Sammym a Míšou coby našimi průvodci městem do historického centra Drážďan. Díky krásnému slunečnému podvečeru jsme se nemuseli krčit někde uvnitř restaurace ale mohli jsme využít posezení venku na ulici a při konzumaci piva a různých specialit nasávat atmosféru večerního německého velkoměsta.
V tu chvíli telefonoval Zdenálovi Tofin, šofér naší doprovodné dodávky, že uvízl v již zmíněném policejním zátahu. Zvážili ho a zjistili, že veze o 400 kg nákladu víc než může. Kupodivu ho neposlali zpět ale dali mu jen 35 EUR pokutu a mohl jet takto přetížený dál. Asi za hodinu seděl s námi. Sammy, coby domorodec nevěřil !
Jak už to tak bývá, příjemné chvíle ubíhají rychle, tak při stmívání jsme obešli několik blízkých památek a vydali jsme se zpět k našemu hotelu, kde se Míša se Sammym s námi rozloučili. Samozřejmě, že jsme je nezapomněli pozvat do Ostravy na 3. Národní ples 2009. Jelikož máme před sebou do Dánska na superrally ještě cca 800 km, tak byl odjezd stanoven na 8.00 hod. ráno.
Ráno bylo krásné, obloha jako vymetená, sluníčko svítilo a po dobré snídani formou švédského stolu jsme startovali naše stroje a 8.05 hod. jsme vyjížděli z hotelového parkoviště. Trvalo nám půl hodiny než jsme se po strašné kostkované cestě dostali z Drážďan na výpadovku směr Berlin.
Dálnice byla po celou trasu dá se říct poloprázdná, tak se nám jelo dobře k čemuž přispíval fakt, že německé dálnice jsou opravdu podstatně lepší než ta naše D 1. Velkou výhodou je, že všechny větší města mají svůj dálniční obchvat a proto cesta napříč celým Německem je plynulá a rychlá.
Jakmile jsme objeli poslední Německé velkoměsto a sice Hamburk, tak bylo nutno natankovat benál a při tom jak se říká protáhnout kostru. Zastávka u čerpací stanice znamenala, jedno velké burácení H-D motorů. Celý areál čerpačky a přilehlé restaurace byl totiž obležen motorkáři.  Vše Harley-Davidson buďto v tovární podobě nebo formou nějaké brutální stavby. Bylo nám jasné, že jsme již blízko Dánské hranice. Jelikož bylo opravdu horko a v kůži jsme se začali pěkně potit, tak po natankování,  chvilce oddychu a občerstvení, jsme se vydali dál na severozápad. Protože na hranici mezi Německem a Dánskem nejsou žádné budky a nic co by hranici připomínalo, tak člověk ani neví jestli je ještě v Německu nebo už v Dánsku.
Když jsme si podle nápisu na různých cedulích uvědomili, že jsme již na území státu Denmark, tak navigace Zdenálovi avizovala posledních 100 km do cíle. Cesta byla opět v klidu, protože Dánové mají taktéž super dálnice.
Sraz se konal ve sportovním areálu města Fredericia a jak už to bývá tento areál leží na kraji města. Proto odpadlo nějaké bloudění městem a už na příjezdových cestách ( křižovatky, kulaťáky atd. ) byly směrovky s nápisem
„ SUPERRALLY „ nebo tam stáli pořadatelé, kteří nás navigovali. Příjezd k bráně znamenalo, postavit se, se svým harykem do jedné ze tří front a vyčkat času jako husa klasu než budeme na řadě. Jeden náš spolucestovatel, příznivec Moravie a čekatel na svůj Harley-Davidson jel na svém cruiseru značky Suzuki, přičemž hned při příjezdu byl pořadateli okamžitě zastaven
a nekompromisně vykázán na vedlejší parkoviště. Do kempu byla vpuštěna jen značka Harley-Davidson. Ani Honda Goldwing neměla šanci. Musel  nechat po celý pobyt motorku napospas venku před branou a jít dovnitř pěšky. Po zaplacení poplatku 60 EUR jsme obdrželi igelitku se srazovým odznakem, tištěným programem a lístkama na snídaně. Už ve vjezdu se s námi vítal Larry z HDC Praha, s tím, že nám drží místo pro rozbití našich stanů. Nekecal, byli tady jedni z prvních a tak natáhli igelitovou výstražnou pásku s nápisem „ Zákaz vstupu „ a zabrali kus zelené louky. Na místě byl již Tofin, který do našeho příjezdu stihl postavit velký společenský stan a rozložit stoly, židle a narazit bečku piva. Následovalo nezbytné vyvěšení klubových vlajek, takže byly vedle sebe HDC Praha, H-DC Moravia a HOG Chapter Ostrava. Pražáci taktéž vyvěsili státní vlajku České republiky.
Larry rozhodl, že k plotu budeme chodit chcát, tak logicky své stany jsme si rozbili opodál. Bylo nutné vyměnit kůži za tričko, džíny nebo v lepším případě šortky, protože bylo neskutečné vedro, obloha byla krásně azurově modrá. Ani mráček. Každý jsme vypili nějaké to pivo a zvědavost nás nenechala dlouho v klidu. Jednotlivě jsme se vytráceli za poznáním. Tzn. kde jsou toalety, sprchy ale hlavně kde jsou stánky se srazovýma tričkama a nejrůznějším motorkářským zbožím ať už značkovým či neznačkovým.
Všiml jsem si, že téměř naproti sobě mají stánky HELLS ANGELS a BANDIDOS, dva motorkářské cluby znepřátelené na život a na smrt. Údajně spolu podepisují příměří po dobu konání takových to akcí.
S ubíhajícím časem slunce zapadalo a začalo se ochlazovat. Při kouknutí na hodinky jsem s údivem zjistil, že je 22.00 hod. Uvědomil jsem si, že v severských zemích je ještě v těchto večerních hodinách denní světlo. Když jsem všechny stánky prošmejdil, tak jsem se vydal nazpět. V klubovém stanu Moravie to žilo. Popíjelo se pivo, opékali steaky a všichni si užívali klidné večerní chvilky s dobrým pocitem, že jsme celou cestu zvládli bez problémů živí a zdraví. Jakmile se setmělo, tak už nebylo chladno ale byla pěkná kosa. Tak jsem si odskočil do svého stanu, navlíkl jsem na sebe termo prádlo a bylo mi fajn. Navíc Zdeněk Šoula myslí na vše a tak Tofin vytáhl plynový ohřívač, který v pohodě vytopil společný stan. Po půlnoci se pomaličku všichni začali vytrácet do svých stanů za účelem odpočinku. Aby ne, bylo toho na jeden den dost. Nakonec jsme zbyli s Vasilem samy dva a tak o půldruhé v noci či ráno jsme to taky zapíchli a šli spát. Čtvrtek byl za námi.
Druhý den, tedy v pátek 9. května jsme se probudili do krásného rána, kdy opět svítilo sluníčko a obloha byla čistá bez mráčku. Po ranní očistě, já jsem ji nějak nestihl, jsme se vydali na první snídani. No fronta jako blázen. Nezbylo tedy než čekat. Ale na těchto akcích se kolem člověka pořád něco děje. Projíždějí sem a tam všechny možné modely H-D v nejrůznějších úpravách a to jak staré, tak nové, takže nám to čekání uteklo vcelku rychle.
Když jsme přišli na řadu, vyfasovali jsme na plastovém tácku velkou bagetu, máslo, šunku a kousek buchty. K tomu všemu kelímek buď s kávou nebo čajem.
Celé dopoledne jsme řešili, jestli jet na nějakou projížďku po okolí nebo ne. Nakonec část z nás jela a část zůstala. Při pomyšlení opětovného projíždění po metrech ve frontě jsem to taky vzdal. Miki, Vasil, Zdenál a já jsme se vydali v horkém počasí osvěžit do sprch. Potom padlo, že bychom mohli vyzkoušet zdejší krytý bazén. Ale Miki začal mít tlaky, tak si odskočil na nedaleké WC. Trvalo mu to tak dlouho, že jsem bazén vzdal a šel jsem do sprchy sám. Sprchy i toalety byly ve formě pojízdných maringotek. Sprchování časově neomezené stálo 2 éčka.
Asi po dvou hodinách se vrátili hoši spokojení jaké to bylo super, že tropický vyhřívaný bazén jen za 6 EUR.                                        
Zítra jdeme všichni, říkali. Později se vrátil i Tony se zbytkem z vyjížďky. Taky byli spokojení. Podvečer se nesl v duchu nákupu různých triček, tretek a dárků příbuzným. Sportovní areál kromě krytého bazénu obsahuje obrovské louky, které byly plné stanů a harleyů a taky fotbalový stadion, kde na ploše bylo postaveno obří podium na kterém se odvíjel hlavní program.
V pátek začínaly kapely v 17.00 hod. a hlavní páteční hvězdou byli Led Zeppelin  revival. Večer až jsme měli toho mumraje dost, tak opět v našem klubovém stanu, pivo, párky, šunka, steaky atd. A v neposlední řadě taky Jack Daniels. Páteční den se chýlil ke konci.
Druhý den ráno v sobotu 10. května, panovalo jak jinak než krásné letní počasí, se vše opakovalo nanovo. V 8.00 hod. směr stan s nápisem   „ BREAKFAST „ ( snídaně ).    
Dopoledne jsme se rozhodli vyrazit na malou vyjížďku. Ale než jsme se vymotali, bylo poledne. Jelikož všudypřítomná policie měřila rychlost, tak jsme to moc nehonili. Jeli jsme v pořadí nějaký Fin a pak Tony, Vasil, já a Miki. Co čert nechtěl, v cestě stojí policajt a ukazuje nám, zajed vpravo na malinké parkoviště. Polil mě pot hrůzy, že mi budou měřit hlučnost výfuků.
Začalo se foukat v pořadí jak jsme přijížděli. Tak první Fin, a sakra, Fin nafoukal. Potom my, ostraváci. Naštěstí jsme byli čistí, tak jsme mohli pokračovat. Finského kamaráda si ale za to vychutnali, protože jak jsem kolem něj a policajta tlačil svého haryka se zhasnutým motorem abych nedělal kravál, tak už mu začínal zohnutý polda přikládat měřák hlučnosti k výfukům. Kousek dál jsem nastartoval a vijooo pryč. Den před tím si policejní kontrolu užili HDC Ostrava, kdy za dlouhé nože atd. vyfasovali pokuty 3.000 dánských korun ( asi 12.500 Kč ).
Po návratu z projížďky se k nám přidali Zdenál, Larry, Kačka, Viktor a vydali jsme se do tropického bazénu. Už to nestálo 6 EUR ale 9 éček, protože se prý den předtím spletli. Asi po 20 minutách čvachtání přišla mladá plavčice Kačku vyhodit, protože plavkami střihu tanga pohoršuje okolí. To ještě nevěděla, že nemám plavky ale propocené slipy. Mokré slipy vypadají jako plavky, tak jsem byl v normě. My jsme tedy ty výřivky, proudy atd. využili řádně.
Večer jsme se všichni rozprchli, kam nás nohy táhli. Ze všech stánků s jídlem, pitím atd., se valila hudba na plné koule, všude smích a pohoda.
Na hlavní scéně ve 20.00 hod. začínala známá kapela Pretty Maids. Po nich začal stripteas tří krásných vyholených koček. Dvě bílé a jedna černá. Začalo se stmívat a na podiu nastaly nekonečně dlouhé přípravy a zvučení.
Ve 22.30 hod. nastoupila domácí skupina D-A-D, která byla něco jako naši  kabáti. Bylo vyhlášeno, že na superrally přijelo bezmála 20.000 Harley-Davidson. Někteří sami, někteří se spolujezdkyní, počítám tedy zhruba 30.000 lidí. V areálu byl ukraden jeden Harley nějakému Bělorusovi či Litevci a tři harýci byli ukradeni Rusům před jejich hotelem mimo areál.
Večer jsme si dali opět pár piv v našem stanu ale moc se to nemohlo přehánět, protože ráno se odjíždí domů a bylo hlášeno, že policie někde opodál bude dávat foukat.
V neděli ráno 11. května bylo rozhodnuto. Zdenál s Tonym chtějí uhánět rychlostí 150-160 km/hod. a vyjíždějí v 10.00 hod. Tak Miki, Vasil a já vyjedeme už v 9.00 hod. abychom v klidu a pohodě jeli svých 130 km/hod.
Nocleh máme zamluvený v Harley-bar motel ve Smržovce, kde se tedy setkáme. Zbytek party se rozhodl, že si pojede vlastním tempem a přespí někde v půli Německa. Jak bylo řečeno, tak se taky stalo. V 9.00 hod. jsme vyrazili. Cesta ubíhala dobře, směrem na Německo se hnali kvanta motocyklů Harley-Davidson. Benzínky byli opět obležené motorkáři, takže natankovat chvíli trvalo. Vše v pohodě, před námi Hamburk. Vjíždíme do dlouhého tunelu, který si vůbec nepamatuji. Že bychom přehlídli značení na Berlin ? Vyjíždíme z tunelu, napravo lodě, nalevo lodě. Obrovské lodní jeřáby nakládali a vykládali nákladní lodě. V tu chvíli mi bylo jasné, že projíždíme jedním z největších evropských přístavů ale hlavně, že jsme v prdeli ! Nastalo asi hodinové bloudění až na jedné čerpačce nám mladý Němec řekl, že na Berlin z tohoto místa je nejlepší projet napříč celým Hamburkem a tam nás to už navede. Šílené ! Když natankoval do svého sporťáku benzín, tak se nás zželel a kývl na nás, že se máme dát za nim a Hamburkem nás provede. Díky za to, protože bychom tam bloudili ještě dnes.
Když jsme se vymotali z Hamburku, tak už nám cesta ubíhala celkem dobře, slunce stále hřálo. Jenže před námi je stále kus cesty a čas ubíhá rychle. Mně začíná být jasné, že do Smržovky za světla nedorazíme. A to tak nerad jezdím za tmy. Začíná se stmívat a ochlazovat. Vyměnil jsem černé sluneční brýle za brýle s čirými sklíčky. Před námi je kousek Polska, kterým musíme projet. Několik polských vesnic nás dělí od Čech. Opět problém. Ti blbouni tam nemají směrovky, nic. No nějak jsme to našli a jedeme směr Liberec. Na kraji Liberce u pumpy zastavujeme a Miki volá Zdenála, kde že ten Harley-bar vlastně je. Dozvídá se, že už jsou s Tonym na místě, no přesněji řečeno že sedí vedle v restauraci na večeři, protože v H-D baru se nevaří a tam kde sedí, se vaří jen do 22.00 hod. V tu chvíli bylo 22.30 hod. Koupili jsme si tedy každý po bagetě a kafe. Miki byl tak naštvaný, že se rozhodl, pokračovat dál až do Ostravy. To jsme říkali s Vasilem, že je blázen, protože tolik hodin v sedle a ještě celou noc chce pokračovat, to už je risk. Miloš tedy jel sám domů a my s Vasilem se vydali hledat zmíněný motorkářský podnik. Po nočním bloudění Smržovkou si nakonec pro nás majitel, Libor Kubec, musel autem přijet sám. Ubytoval nás a pak s námi v baru poseděl. Místnost celá obložená dřevem, velký dřevěný bar, na zdi nápisy a loga Route 66, Harley-Davidson atd. Asi po hodině, kolem půlnoci jsme se odebrali na pokoje, respektive do společné kuchyňky, kde jsme popíjeli Jack Daniels.
Tam nám Zdenál popisoval jak se mu v Německu na dálnici na jeho Elektře ( Screaming eagle ) upálil a následně upadl výfuk. Spolu s Tonym rozebrali kdesi u cesty kus drátěného plotu a upadlý výfuk přidrátovali. Musím říct, že konečně ta jeho Elektra dostala harleyácký zvuk. Když byly 4 hodiny ráno, tak jsme usoudili, že bychom měli jít spát. Přece ráno jedeme dál.  Ráno se o nás Libor postaral, tak jak slíbil a koupil nám čerstvé pečivo, párky, šunku, vajíčka atd. Byli jsme tedy čtyři osoby a nocleh se snídaní nám spočítal na 380 Kč na osobu. Super cena. I toto ráno bylo krásné počasí a bylo jasné, že celý týden nám vyšlo super počasí i přestože jsme měli za sebou výlet do jedné ze severských zemí.
Tož jsme tedy vyrazili napříč Českou republikou směrem na východ.  V Litomyšli jsme se zastavili natankovat benzín, dali jsme si kafe a následně se rozloučili. Zdenál s Vasilem se dali na Brno a my s Tonym na Olomouc, Ostrava. Po šťastném příjezdu domů v pondělí 12. května odpoledne, jsem si teprve uvědomil, že mám za sebou super týden, skvělou, motorkářskou akci a zkušenost evropského formátu.
Osobně jsem celkem ujel něco přes 2.500 km.
Kdo byl, zažil, kdo nebyl, může začít litovat.

   viz. Fotogalerie I. 
 

2.  HARLEY  NA  HRAD
                              3.-4.5. 2008  Slezskoostravský  hrad                              
 
Takže První míle máme všichni za sebou a nadešel čas na druhou letošní akci pořádanou naším klubem HOG Chapter Ostrava s názvem „ 2. Harley na hrad „. Jak již číslice napovídá, jedná se o druhý ročník této akce pořádané v celém areálu slezskoostravského hradu. Harley na hrad je pořádaný jak pro známé z ostatních klubů, tak pro širokou veřejnost, což ostatně bylo znát z vysílané reklamy v ostravském rádiu hey!. Čím více se termín pořádání hradu blížil, tím větší jsme měli obavy ze špatného počasí. Vše se odehrává v podstatě na nádvoří hradu pod širým nebem a případný déšť by mohl celou akci zkazit. Tuto zkušenost máme ostatně z loňského roku. Navíc je přislíbená účast jiných klubů, zejména H-DC Moravia.  
O přípravách, které tomu všemu předcházely nebudu mluvit, na stavění stolů, lávek a zastřešení není nic zajímavého.
Tedy po ránu v sobotu 3.5. 2008 se kolem 9.00 hod. začali sjíždět  na hrad víceméně naší členové, protože oficiální doba otevření pro veřejnost byla stanovena na 10.00 hod. Stánkaři už byli na svém místě a pilně vybalovali zboží, ať už vlastní výroby či nikoliv ale s vírou, že uspějí a prodají. Během dopoledne přijížděli jednotliví motorkáři na čumendu, co že se to vlastně děje.
Chvílemi svítilo slunce ale opodál byly černé mraky, které nevěštili nic dobrého. Vzhledem k tomu, že po poledni jsme měli naplánovanou vyjížďku po okolí Ostravy, případný déšť nebyl žádoucí.          
Návštěvníků začínalo přibývat a tak po dohodě se mikrofonu ujal David Bryknar a celý den střídavě s reprodukovanou hudbou slovem provázel. Vyhlašoval různé soutěže jako například, kdo má ze zúčastněných nejmladší řidičák na motorku atd. Někdy v poledních hodinách se začínali sjíždět členové HDC Ostrava za účelem společné vyjížďky. V tom čase se taky ukázali někteří členové klubu SCRC, kteří nás přijeli pozdravit a podpořit. Hodiny ubíhaly a není na co čekat. Nastal čas se připravit, za 10 minut se vyjíždí. Nastalo postupné startování a zahříváni motorů.
Při společné jízdě s ostravskýma hádécéčkama, jsme vytvořili slušnou kolonu, která si to namířila nejkratší cestou z Ostravy směrem na Bílovec. V prvních 10 minutách jemně mrholilo ale pak se počasí umoudřilo. Po příjezdu do Bílovce, jsme obsadili část přilehlého parkoviště u čerpačky Shell a všichni si to namířili rovnou do motobaru k Hance. Byla vyhlášena půlhodina na občerstvení. Po chvilce sezení a přátelského klábosení jsme se zvedli a následně vyrazili kouknout se na motorkářský sraz pořádaný v kempu u Hradce nad Moravicí. Tady se někteří hladovci posilnili gulášem nebo klobásou. Na rozdíl od Bílovce, kde řádně foukalo, tady v údolí mezi lesy, sluníčko celkem slušně hřálo.
Zde bylo domluveno že se rozdělíme a asi po padesáti minutách odpočinku, my hogáci, jsme byli připravení na odjezd zpět do Ostravy na hrad. Hádécéčka jeli navštívit ještě nějakou jinou moto akci s tím, že večer přijedou za námi na hrad. Pochopitelně už bez haryků aby mohli okusit co hrdlo ráčí.
Po návratu na hrad, bylo již nádvoří slušně zaplněno návštěvníky.
Zaparkovali jsme své stroje pěkně do několika řad a v tu chvíli začali úzkou bránou přijíždět členové H-DC Moravia v čele se svým presidentem. HOG Chapter Praha zde zastoupili např. Milan Podkonický alias Kony, Fugas atd. Jen připomenu, že nás Milan se svým červeným sporťákem značky Cadilac Corvette, doprovázel při vyjížďce aby mohly být pořízeny bezprostřední fotky z této jízdy.
Po vzájemném pozdravení a poplácaní se po zádech, vyhlásil David Bryknar alias Kamikaze soutěž, kdo má ze zúčastněných, nejhlasitější motorku. To se měřilo zapůjčeným digitálním přístrojem na měření hlučnosti a tak banda začala startovat, tůrovat a trápit své stroje aby z nich dostali co možná nejvíc decibelů.  Tak jako v loni, přijelo několik majitelů veteránů a vystavili zde  své miláčky, ať už auta nebo motocykly. Někdy po páté hodině odpolední, začala na podiu hrát první živá kapela.   Letos nám s výběrem a zajištěním živých skupin pomohl Izzi a tak hudební úroveň byla podstatně lepší než minulý rok.           
Kapela střídala kapelu, rock se střídal s country.                       
Tou dobou přijeli, jak slíbili, či se nechali přivést členové HDC Ostrava aby mohli po celém dni stráveném na motorce spláchnout prach cestou nasbíraný.
Lidé se víceméně stáhli do největšího stanu, kde se točilo pivo a taky tento stan byl umístěn naproti podia, takže zde byl jak dobrý poslech, tak dobrý výhled.    
Jako hlavní hřeb večera byl vybrán Ozzy Osbourne revival. Ti zcela přesně zahráli, zazpívali či napodobili originál. Můžu to říct, protože sám jsem na Ozzyho párkrát byl. Úspěch měli vcelku velký, protože to skákání a křepčení našich členů na podiu s touto kapelou se hned tak nevidí. Mrkněte do foto galerie.
Dle povolení, s koncem této kapely, také pomalinku a jistě přišel konec naší akce nazvané 2. Harley na hrad. V klidu a míru návštěvníci odešli, stánkaři sbalili a my hrad zavřeli. Ale samozřejmě někteří z nás ještě dostali pocit, že toho bylo málo a tak volejte taxi a jedeme pokračovat na Stodolní. Dali jsme si pivo v baru Korzo u Dudyse a potom jsme si to namířili na ulici, k nejbližšímu stánku s pečeným masem. Po malé svačince jsme opět poctili návštěvou nejbližší bar za účelem ochutnávky piva. Ale byla to už fakt jen ochutnávka, protože každý z nás jen pocucával a nikomu už jak se říká nejelo. A jak se říká v nejlepším přestat, tak po zaplacení jsme se rozloučili a rozešli do svých ubytoven, penzionů a kdo ví kam ještě.
    
     viz.  Fotogalerie I. 
Fotogalerie II
Fotogalerie III

PRVNÍ  MÍLE,  HOG  CHAPTER  PRAHA
19.-20.4. 2008  Máchovo  jezero

Tak naší první míly máme ze sebou a hned další víkend po nás pořádá svou první míly pražský chapter.  
Je tedy sobota 19. dubna 9.30 hod. a vyrážím spolu s Milošem do severních Čech k Máchovu jezeru, kde se má celá sešlost uskutečnit.
Přesně, jak bylo předpovězeno, je zima, ale zatím neprší. Toto velice chladné počasí nás provází po celou cestu.
Přijíždíme k hotelu, kde je již parkoviště téměř zaplněno hádéčkami všech možných modelů. Po příchodu do vstupní haly, kde je velká recepce, je již plno známých tváří. S některými se v tomto roce vidíme poprvé a tak nastává velké vítání a líbání.
Na první pohled je vidět, že hotel je vcelku na slušné úrovni, což se potvrzuje i vybavením pokojů.
Po ubytování a převlečení se z kůže do lehkého vzdušného oblečení se vydáváme dolů do společenské haly s velkým barem, kde si již chystá kapela své inštrumenty. Pomaličku se všechna volné místa zaplňují a Káďa za mikrofonem vítá všechny zúčastněné.
Přesto, že venku začíná pršet, tady v hotelové hale je atmosféra velice dobrá, což dokazuje hlahol a všudypřítomný smích. Kromě mně tady z našeho chapteru přijel už jen Achát s Evou.
Během večera se rozezněla hymna pražského chapteru a Káďa začal komentovat křtění a přijímání nových členu s následným předáváním barev. Zde si přijímání odbili také naší dva bývalí členové Niky a Pedro.
Nastal čas na hromadné foto, kdy jsme se všichni návštěvníci srazu nasoukali před podium. Po té opět spustila kapela, kde musím říct, že navzdory nevalné vizáži hráli opravdu dobře.
Samozřejmě jíst se taky musí a tak byl pro nás ve vedlejším salonku připraven raut formou švédských stolů.
Hodin přibývalo, a co by to byla za motorkářská akce, kdyby nebyl nějaký ten stripteas. Tož pojďme na to. Dvě mladičké holky se nám dole před podiem na židli pěkně nakrucovaly a ukazovaly co všechno s tou umělou pomůckou umí. Pěkné !
Pak se opět do toho kapela opřela a spustili staré prověřené rockové pecky jako  „Smoke on the Water „ od DEEP PURPLE a podobně.
Čas opravdu pokročil a pro ty z nás, co to máme domů dosti daleko, nezbývá nic jiného než jít ulehnout, abychom byli ráno fit.           
Probudili jsme se do nedělního ale hlavně škaredého, sychravého počasí. Vyjíždíme s Mikim kolem půl deváté hodiny ranní a téměř po celou cestu je to všude obdobné. Sychravé a studené počasí. Ale naštěstí nám nikde nepršelo.
  viz. Fotogalerie I. 

PRVNÍ  MÍLE,  HOG  CHAPTER  OSTRAVA 
 12.-13.4. 2008  Vrbno  pod  Pradědem
  
Tak se nám, Vážení, dostavil měsíc duben a s ním celou zimu očekávaná první společná vyjížďka roku, tzv. První míle. Ta se konala 12.-13. 4. 2008 ve Vrbně pod Pradědem. Letos se nám na tuto akci počasí dosti nevydařilo. Teplota v Ostravě cca 8 stupňů a ve Vrbně ještě míň. Alespoň ten slibovaný déšť nás nezastihl.   Sraz ve 13.00 hod. jako vždy na Mariánskohorské ul. u čerpačky OMV. Jelikož odtud ve 12.00 hod. vyjížděli taky kluci z H-DC Ostrava, tak někteří naši nedočkaví členové se k nim přidali. Jako by nevěděli kam patří. Nutno poznamenat, že HDCO taky pořádali svou První míly a jejich vyjížďku si naplánovali taktéž do Vrbna p. Pradědem. Ti se zde na rozdíl od nás moc neohřáli a po obědě se vydali nazpět do Ostravy. Že se zde bude konat motorkářská akce, musel někdo prásknout, protože náš příjezd ke Kolibě již očekávala policejní hlídka v autě. Ale s odjezdem H-Dcéček odjeli i poldové.                                                                             
Vzduch byl čistý a my jsme si mohli přeparkovat své stroje z volně přístupného parkoviště před Kolibou na parkoviště v přilehlém kempu, které bylo hlídané. Tady nám Ross ochotně představil svou novou lásku. Mám na mysli jeho nový Road King. Po malém občerstvení jsme se všichni postupně ubytovali a mohli jsme začít, sex, drogy, rock n roll. To jo, po celkem dobrém guláši se čtyřmi hodně tenkými knedlíky to přišlo. Kapela s velkým K. Bubeník s jedním bubnem a zpěvák s natahovací harmonikou. Odvaz jako prase. Ross coby Američan se smál až se za břicho popadal a já coby rocker, metalista jsem myslel, že skočím hlavou rovnou do zdi. Jelikož se na ty lidové odrhovačky moc tančit nedá a taky nikdo ze zúčastněných ani neměl chuť, tak podle toho parket vypadal. Dva umělci békali v prázdné místnosti. Naštěstí to moc dlouho netrvalo a sbalili si fidlátka a odešli tam, odkud přišli. Obsluhu tvořilo duo dvou mladých barmanek a tak ty nebo kdo šoupli do stroje nějaké ta CD a už se začínalo dokonce i tančit. Samozřejmě díky osvědčeným kapelám jako Kabát atd. Škoda jen, že účast našeho chapteru byla dosti slabá, chyběli acháti, juštíci, Mojmír a nevím kdo ještě. Z jiných klubů nás přijeli podpořit parta členů z H-DC Moravia v čele se svým presidentem Zdeňkem Šoulou, taky hoši z H-DC Brno a v neposlední řadě HOG Chapter Praha tady vyslal několik svých členů ( Rudolf, Zoja ad. ).
Proběhlo přijímání čtyř nových členů do našeho ostravského chapteru. Záměrně píšu přijímání, nikoliv však křest, protože mně z neznámých důvodů, Tonda nedal nikomu z našeho výboru pokyn k symbolickému polévání. Prostě to suše oznámil, potřepal jim tlapou a šlus, marius. A já jsem se těšil, jak tu novou členku pořádně slejem. Tož někdy příště.
Celý večer se víceméně nesl v duchu posedávání u dobrého moku a přátelském klábosení o všem možném či nemožném. Někdy po půlnoci se jednotlivci začínali vytrácet o patro výš do svých pokojů. Z doslechu vím, že bar zavíral ve 4 hodiny ráno Adam. Jelikož moc nevypije a pěkně se zřídil, měl jsem do rána strach aby mně nepoblil. Spal totiž se mnou na pokoji. Ale ustál to chlapec. Ráno vstal mezi prvními a taky odjel mezi prvními ( autem ). Snídalo se celé dopoledne, protože jsme se scházeli jednotlivě jako švábi na pivo. Snídaně coby teplé dietní párky s hořčicí chutnala myslím všem !? Po snídani si pomaličku a jistě všichni balili a plnili brašny na svých harycích. Kdo byl po ruce s tím jsme se rozloučili se slovy : „ Zase někdy příště „.   …. no vlastně někdy příště bude příští víkend První míle HOG Chapter Praha na Máchově jezeře. V neděli už od časného rána svítilo slunce a to byl jasný příslib dobrého počasí na pohodovou jízdu směrem domů. Tak doufám, že jste se všichni vrátili živí a zdraví a zase někdy či někde příště.                        
   
    viz. Fotogalerie I.         

  VÝSTAVA  MOTOCYKL,  BOHEMIA  CUSTOM  2008
         6.-9.3. 2008  Výstaviště  Praha

Březen, za kamna vlezem. No, ostravský HOG chapter vylezl a pod taktovkou nového directora Tonyho se vydal do Prahy na již tradiční motocyklovou výstavu. Účast byla vcelku hojná, což je vidět i na fotografiích. V pátek dopoledne se vyjíždělo z Ostravy a jak jinak než pověstným pendolinem. Po příchodu na pražské výstaviště byla naše povinnost vyhledat stánek Harley – Davidson ale zejména stánek HOG Chapter Praha a pozdravit se s Káďou, Ondrou a Hankou alias Kadeř. Po té jsme si prošli výstavu, kde si myslím, že toho moc nového nikdo z nás neuvidí, ale je to taková tečka za uplynulou zimou. Oproti loňsku bylo venku mezi halama spousta stánků s nejrůznějším jídlem a pitím. Pro nás harleyáře je třešnička na dortu v malé sportovní hale výstava Bohemia Custom, kde se vystavují nejrůznější stavby i ze zahraničí. Vystavují zde také svou práci přední čeští stavitelé jako Václav Vávra z VAV- tuning, kde jeho nová stavba s názvem „ JUST BIKE „ se stala šampionem letošní výstavy. Každoročně se zde prezentuje také náš český mistr airbrushe, Olaf Pugner. Tradičně zde má stánek česká sekce Hells Angels, kde je možné zakoupit trička, odznaky a literaturu týkající se andělů.
Večer jsme byli pozváni do Harley baru, kde jsme se sešli se starými známými z jiných klubů jako jsou H-DC Moravia, HOG Chapter Praha a Troja. Večer se nesl ve znamení Jacka Danielse. V noci zmožení a unavení jsme se nechali zavést do hotelu blízko sportovní haly, kde jsme měli rezervovaný nocleh. Myslím, že po tak náročném dni nemusel nikdo z nás počítat ovečky a zabral jen co do postele pad.
V sobotu po ránu jsme si to namířili rovnou na hlavní vlakové nádraží, kde jsme obsadili vagon pendolina.   
Průvodčí pískl, vlak se rozjel a to je vše, Vážení. Směr Ostrava.

      viz. Fotogalerie I.

2.  NÁRODNÍ  PLES  HOG  CHAPTER  OSTRAVA    
9.2. 2008  Hotel  Imperial  Ostrava 
Je pátek 8.2.2008 17.00 hod. a já sedím v autě a jedu do Ostravy do hotelu Imperial. Ptáte se proč už v pátek, když Harley ples je až v sobotu ? No, protože někteří členové z jiných klubů nás požádali abychom je provedli Stodolní ulicí. Tedy po ubytování v hotelu jsme se sešli dole v hotelové vstupní hale a vyrazili jsme směr Stodolní. Je pátek a to je den, kdy je ve všech barech pořádně natřískáno ale i přesto, že jsme početnější skupina se nám podařilo místo najít. Alkohol tekl proudem, nálada byla dobrá a to i přestože jsme se někteří viděli poprvé. Do hotelu jsme se vrátili někdy kolem druhé hodiny ranní.
V sobotu ve 13.00 hod. to začalo. Přípravy. Začali jsme navážet do hotelu ceny do tomboly a nejrůznější reklamní předměty. Ostravský dealer začal přivážet harleye na výstavu. Jinak klasická výzdoba, věšení nejrůznějších vlajek a papírových ozdob.
Odpoledne uteklo rychle a začali se postupně sjíždět a ubytovávat první hosté. V 19.00 hod. se začal plnit sál a už to začínalo nabírat ty správné obrátky. Ve 20.00 hod. kdy byl oficiální začátek plesu, se parketu ujala taneční skupina M. Kuchaře, která všem přítomným ukázala, jak by ten tanec měl asi vypadat. Po tanečním čísle začala pravá, nefalšovaná plesová zábava. Opět byly zaplněny všechny sály hotelu Imperial, tak jako tomu bylo před rokem. V každém sálu byla živá hudba a tak si přišli všichni na své. V hlavním sále byl lákadlem Dalibor Janda, který zazpíval své staré hity. Po něm ovládly podium Boney M revival, kteří to pěkně roztočili. Důkazem toho byl plný taneční parket. V sále v přízemí se to pro změnu neslo v duchu rocku, kde se zábavy ujala skupina Vaťáci – revival Kabát. Během celého večera se prodávaly lístky do tomboly a taky si hned výherci mohli vyzvednout svou výhru. Deset hlavních nejhodnotnějších cen se pak předávaly oficiálně v hlavním sále za doprovodu moderátora. Když jsem procházel všemi sály, tak všude panovala dobrá, přátelská atmosféra, která byla ještě podpořená velkolepým rautem, který byl přístupný po celý večer.
Účast byla velká, i když ještě nějakých 70 vstupenek zůstalo. Byly zde zastoupeny jak všechny české chaptery HOGu, tak H-DC Moravia, H-DC Brno a SCRC. Tak jako v loni,  chlapi, kteří se v obleku moc necítí, mohli místo obleků mít své klubové vesty s barvami.
Nutno říct, že 2. národní ples HOGu, byla akce dobře připravená a zvládnutá, za což patří velký dík našemu direktorovi Tonymu, který se na tom hodně nadřel. Druhý dík patří sponzorům, bez kterých by se tato finančně velmi náročná akce vůbec neuskutečnila.
Co říct na závěr. Kdo byl, zažil. Kdo nebyl, jeho smůla.